
Stál u zavřených dveří a díval se po místnosti. Ještě před okamžikem to pro něj byla jen světle žutá barva na zdi, ale až teď mu došlo, že na zdi jsou obrazy. Velké obrazy černobílé barvy. Fotografie šťastných lidí, rodin, párů či přátel. Našli se i fotografie zvířat a plno lidí kolem něj. Nechápavě zavrtěl hlavou, protože mu na rozum nešlo, jaký význam tyto fotografie v rámech mají. Náhle mu došlo, že na toto místo bude chodit na dvě hodiny denně.
,,Bláznoství tohle to." řekl pobouřeně a odkašlal si.
Došlo mu, že tu nikdy nikoho kromě své psycholožky nepotká. Je slavný, musí to být utajené. V mozku, pod jeho blonďatýmy vlasy mu také došlo, že místo toho, aby trávil měsíc zaslouženého volna s kamarády, kluky z kapely a rodinou, tak bude muset chodit sem. Každý den.
Niall sevřel obě své dlaně v pevnou pěst a šel ke dveřím. K jediným v této místnosti. Bezmyšlenkovitě zaklepal. Hlasitě, naštvaně, přesně tohle klepání vyjadřovalo jeho pocity.
,,Pan Horan?, ráda Vás poznávám." slyšel ženský hlas po otevření dveří.
Až tehdy odvrátil svůj pohled z podlahy. Spatřil ženu trochu staršího věku a ještě staršího. Její oči se okamžitě uvrtaly v těch jeho. Jen několik sekund, jeden pohled a milá slova z jejích úst - nenáviděl jí. Její hnědé vlasy, které byly přebarvené a pod nima se ukrýval šedivý odstín. Vlasy měla upravené do chaotického drdolu a pár krátkých vlasů čouhalo ze všech stran. Opravdu myslel na to, že žena před ním přávě vylezla z hrobky a dala si udělat trvalou. Její tvář byla trošku vrásčitá, ale čistá. Decentně měla namalované rudě rty. Nějak moc se neupravovala.
Když Niall neodpověděl, doktorka ustoupila stranou a rukou do vybýdla, aby šel do pokoje.
,,Pojď dál, ano? Toto je Vaše první sezení, tak se pokusím aby to nebylo moc dlouhé." věnovala mu přátelský úsměv.
Nereagoval, jen vstoupil. Aniž by čekal na pozvání, tak se svalil na dlouhé bílé pohovce. Naproti byl stůl plný letáků a papírů. Náhle se jeho ruka ocitla na stole a jedním tahem vše schodil. Doktorka s hrůzou vše sledovala. Niall se otočil a podíval se na její výraz. Usmála se na něj a zavřela dveře. Zamračil se. Čekal, že bude vyvádět a vyhodí ho. To by znamenalo, že by k ní už nemusel.
Doktorka si tiše sedla naproti Niallovi do křesla. ,,Dobře, tak pojďme rovnou k věci. Protože je mi úplně jasné, že tady nechcete být."
Málem se tomu zasmál. Všiml si jejího malého úsměvu na tváři. 'Snaží se, abych byl povolnější. Abych jí vše vyklopil.' pomyslel si.
,,Mé jméno je Dr. Surrean, ale můžete mi říkat jak chcete. Dokonce mím křestním jménem, pokud to pro Vás bude lepší." začala a přehodila jednu nohu přes druhou. Niall jen mlčky přikývl. Neměl v plánu říkat jí křestním jménem. Přezdívku pro ní měl už od první chvíle, ale asi by jí ráda neslyšela. Usmála se: ,,Víte, proč jste tady, že? Vaše rodina a členové kapely by chtěli vědět, jak se cítíte a chtějí abych Vám pomohla, Nialle."
Niall obrátil oči v sloup. Zacházela s ním jako s duševně chorým pacientem. 'Proč by mě měl někdo pochopit? Každý má svoje problémy, nechci nikoho zatěžovat.' pomyslel si a během toho si založil ruce na prsou. Pozoroval, její kostnatou ruku, jak se natahuje po kusu prázdného papíru a bere tužku. Položila tyto dvě věci na stůl, který byl díky Niallovi aktivitě prázdný. Poté to přisunula blíže k němu.
,,Mám ještě jednu věc, kterou chci abys dělal. Nebudeš moc hovorný, jak jsem usoudila. Tak tedy budeš psát dopisy. O tom jak se cítíš popřípadě co tě trápí. Dám ti adresu a můžeš být v klidu. Nikdo tyto dopisy nebude číst. Nikomu by neměly přijít a nikdy se nic takového ani nestalo." věnovala mu další z mnoha úsměvů.
Niall na ní jen zíral. 'To myslí vážně? Nebudu posílat dopisy na náhodnou adresu! To je ta nejstupidnější věc, kterou jsem kdy slyšel.'
Pozoroval papír a tužku. ,,Nebudu posílat dopisy, když nevím kdo je dostane!" promluvil.
Dr.Surrean se pousmála. Štěstím. Konečně slyšela jeho hlas, věděla tón jeho hlasu a slyšela irský přízvuk. Byla šťastná.
,,Ne, Nialle, nikomu nepřijdou! Je to 'Faux' a adresa je vymyšlená. Existuje to už delší dobu pro pacienty, jako jsi ty. Prostě napíšeš, dojdeš to odnést na poštu, aby jsi se ujistil, že to já ani nikdo jiný nebude číst a odešleš to na danou adresu, kterou ti dám. Ujišťuji tě, že to nikdo nebude číst!" mluvila k němu mile a přesvědčivě. Stála si za svým, protože měla pravdu, ale k její práci tohle jednání patří.
Niall ovšem cukl a musel si to zrealizovat. Z toho slova se mu dělalo špatně. 'Pacient? Pacienty jako jsi ty? Nejsem nemocný! Copak mám hřipku?!' zlobil se ve svém nitru. Toto místo se každou vteřinou, minutou a každým slovem stávalo jeho vlastním peklem. Aspoň on to tak cítil.
,,Prostě to udělej Nialle. Budeš se cítit lépe." naléhala Dr.Surrean. Niall to nakonec vzdal a shrbený chytil tužku. Podíval se na Dr. Surrean, která ho sledovala s nadějí v očích.
,,No..nebudete na mě koukat!" bručel a sledoval, jak vstala, položila mu ruku na rameno a pak se vrátila ke svému stolu v zadní části místnosti. Při pohledu na ni ještě jednou s odporem, Niall umístil tužku na papír a začal psát.


















Mám vánoce :D :D Skvělý díl, skvělej Niall prostě skvělý všechno :D Můžeš se těšit, že ti hned napíšu mail ohledně této povídky :D :D
Ta holka se bude jmenovat Cheese? :D :D
1. Netušim ale když to neví ani kluci z 1D tak asi..do prdel..netušim :D
2. Ty jeho myšlenky nejlepší :D :D Ale je prostě naštvaný tak se tak chová :)
3. Tak určitě. :D :D k tomu sýru :D
4. Když přidáš další díl tak to budu vědět :P :D
5. Musíš se ptát? Jasně že pokračuj!! Jsem na to zvědavá a Niall je prostě božskej..bude to jedna z mých nejoblíbenějších povídek!! :D Já to vim :DD