
,,Mami, je tu ještě jedna poslední krabice!" zavolala jsem na svojí matku, která zrovna kontrolovala koupelnu jestli tam není plíseň. Ještě před tím kontrolovala kuchyň. Vše jsme zařídily a bylo to jako nové a ona to prostě musí kontrolovat. Není divu, je to takový elegantní šílenec, ale občas to bylo plus pro mě. Uklízela si sama celý dům.
Er-forma, Nicole:
Nicole upustila poslední krabici naplněnou oblečením na zem a šla si protáhnout svá záda. Zvedat, nosit, přenášet různé krabice není zrovna moc relaxační, ale stálo to za to. Chce se osamostatnit a mít svůj vlastní malí domeček. Nicole byla jednou z těch nezávislých dívek, které se o sebe dokážou postarat už v deseti letech. Proto se s její matkou dohodla, že až jí bude osmnáct, odstěhuje se. Před třemi týdny se tak stalo a od té doby zařizovala spolu se svou matkou zbytek domu. Její dům leží kousek od města Pittsburg a má nepříjemné sousedy, ale nic jí nezkazí pocit té volnosti.
,,Jsi si jistá Nicol? Opravdu tu chceš žít?" zeptala se moje matka už po několikáté.
,,Ano jsem si jistá! Budu ti volat každou noc, pokud tě to tak hodně trápí. Konec konců, už je to tu zařízené. Jen musím vybalit pár věcí." věnovala jsem jí úsměv, který mi poté oplatila. Nemusela bych jí volat, když žije i s mým otcem v Pittsburgu, ale kvůli práci pojedou až na Floridu. Což je taky něco málo pro mě. Naučím se žít na vlastní pěst, budu mít svůj klid až půjdu na vysokou. Vysoká je můj sen už od té doby, co jsem se dozvěděla, že něco takového existuje.
,,Jsem ráda, že jsi má dcera. Přespíš tu už dnes?" zeptala se a během těchto slov mě pohladila ve vlasech. Jen jsem přikývla, protože jsem tu opravdu chtěla spát. Mamka mi ještě pomohla vybalit poslední krabice a snažila se dávat věci na místa, která jsem určila. Vyplnily jsme police a skříně. Prostě vše, co se dalo.
S posledním polibkem na tvář vklouzla mamka do auta a rozjela se. Sledovala jsem světla auta dokud nezmizela v zatáčce. Byla už tma a únava na mě šla poznat. Proto jsem se vrátila do svého nového domu a zamkla. Prošla jsem si ještě jednou čtyři místnosti s úsměvem na tváři. Já sama jsem podepsala papíry, sama jsem koupila barvy a sama jsem koupila toaletní papír, který byl jen pro mě. Ten pocit byl úžasný bez ohledu na to, jak divně to znělo.
Dům neměl zajištěnou poštovní schránku ani poštu. V tomto malém městečku skoro až vesničce, bylo jen pár obyvatel a proto si museli místní chodit pro poštu do Pittsburgu. To bylo na celé té věci asi nejhorší, ale je ochotná uject na kole pár kilometrů a poté se vracet do svého domu. Když Nicole přestala obdivovat čtyři místnosti, tak rychle zaběhla do postele. Usla rychle v naději, že zítra půjde do města pro svojí první poštu stejně jako všichni dospělý.
Když Niall odešel od Dr.Surrean, Er-forma:
Niall šel ulicemi Londýna a hledal nejbližší poštu. Chůze pro něj byla uklidňujíci. Zaposlouchal se do troubení všelijakých vozidel a občas vnímal i krátké rozhovory lidí, kteří okolo něj prošli. Přesto se cítil hloupě. On, samotný Niall Horan, který nemá ještě auto, jde po Londýně v ruce svírá dopis, který napsal vymyšlené osobě na neznámou adresu. Uklidňovalo ho to, že si ho lidé nevšímají, jakoby byl duch. Možná to dělalo to, že měl sluneční brýle, kšiltovku a kapucu. Snad jen opravdoví fanoušci by ho poznali.
,,Ach můj bože, ty jsi Niall Horan!" Niall se lépe podíval na dívku dospívajícího věku. Nebyla v jeho letech, vypadala na čtrnáct. Měla černé vlasy a její tvář měla silný make-up. Niall jen kývl. Začínal trochu litovat toho, že nechtěl aby s ním šel bodygárd.
Na jeho kývnutí dívka hlasitě pískla. ,,Můžu se s tebou vyfotit? Podepíšeš se mi na telefon..počkej..ne, na mojí ruku?"
Niall vzhlédl k nebi a modlil se o milost pro jeho duši a pokoj od této dívky, která je jím očividně posedlá. Niall prostě stál naproti té dívce a neodpovídal. Místo toho aby ještě prosila se slzami v očích o jeho podpis, fotku nebo dotyk, tak se dala s těmito slovy naodchod: ,,Nebo raději ne, že? Jsi vyčerpaný, viď Nialle? Chápu, nechám tě být."
Tyto slova ho hřála u srdce. Jeho srdce se smálo, ale jeho obličej zůstal nehybným. 'To je snad první fanoušek, který nemyslí jen na svoje blaho.' pomyslel si. Pak si uvědomil, jak nevychovaně se choval ke své fanynce. Šel proto rychlou chůzí za ní.
,,Počkej." zašeptal, když stál těsně za ní. Silně jí objal a šeptal jen jí do ucha: ,,Děkuji zlato..jsi úžasná." dívka ho také objala, ale neodpovídala. Nezmohla se na slovo. Tohle pro ní bylo mnohem cenější než nějaký kus papíru s podpisem nebo fotka. Po několika vteřinách se Niall odtáhl a věnoval jí ještě poslední úsměv.Beze slova se rozešli každý na jinou stranu.
***
Niall došel k poště a naposledy se podíval na jeho dopis. Jméno bylo prázdné jen adresa do Ameriky byla vyplněna. Přemýšlel jak rychle se dopis asi dostane do států. Zavrtěl hlavou a dopis vsunul do boxu u pošty. Dal si ruce do kapes a šel. Nevěděl co má dělat a tak se vydal do hotelu v kterém je ubytovaný. V tuto dobu, když prožívá špatné časy nechce být na obtíž nikomu jinému a kluci z kapeli se rozjeli za svými přáteli a rodinou, tak se nastěhoval do hotelu.
Další den Nicole, Er-forma:
Nicole se probudila časně ráno s pocitem štěstí a svobody. Bylo něco málo před devátou hodinou, tak se Nicole vyhrabala z postele a udělala si malou snídani ještě předtím než pojede do města.
Cesta do města jí bavila. Jela na kole a na zádech měla baťůžek. Užívala si té pozornosti, když se na ní lidé dívali, protože ještě nevěděli kdo to je. Vzduch byl svěží, listy zelené a obloha byla modrá. Dobře, listy jsou vždy zelené a nebe vždy modré, ale všechno se pro ni zdálo tak živější v tento den. Během pěti minut byla na místě: 'Příliš rychle, jsem dobrá!' pomyslela si sebejistě. První zastávkou je pro ní pošta, aby se podívala jestli jí někdo nenapsal a poté musí zajít do obchodu s potravinami.
,,Dobrý den, máte mou poštu? Jsem Nicole Hurd." zeptala se Nicole.
Dáma za okénkem se na ní usmála a přikývla. Sklonila se pod stůl a když našla obálku pro Nicole, tak se zvedla. Nicole čekala více dopisů. ''Přátelé, dalecí příbuzní nebo třeba jen účty, ale jen jeden dopis?!' pomyslela si. Laskavě se usmála a popadla obálku. Podívala se na obálku a poštovní známka říkala, že dopis přišel ze zámoří. Také jí bylo divné, že odesílatel napsal jen její adresu a zapoměl na jméno. Pokrčila rameny, poděkovala té paní a odešla z pošty.
Hned jak stála u svého kola, tak dopis otevřela: 'Drahá/Drahý...'


















1. Brečela :D
2. Už mám zbaleno a čekám na vhodnou dobu :D :D
3. Něco jsem ti řekla,néé?! :D A jako, co ten konec? :O :D