
Jízda na kole do města se jí zdála nyní pomalejší a zdlouhavější než včera. Neměla ani dostatečnou energii, ale je zvyklá sportovat a nesnídat. Měla pocit, že se tohle děje z nějakého důvodu, nějaké znamení. Obvykle nevěří na osud, ale mohla na sto procent říct, že tyhle dopisy jsou určeny pro ni. I kdyby žila třeba v Austrálii, stejně by se k ní dostaly. Cítila se také trochu špatně, že čte soukromé dopisy, ale vina není na její straně. Vše se děje z nějakého důvodu.
Nicole rozrazila dveře a všichni na poště se na ní otočili. Zastavila se a snažila se ukrýt své vzrušení. Nahodila pocer-face a všem v místnosti věnovala úsměv. Když na ní došla řada u přepážky zdvořile se zeptala jestli jí nepřišly nějaké dopisy. Upřeně sledovala dámu na druhé straně, která se evidentně nechytala. ,,Jsem Nicole.." začala.
,,Ooo, už vím." přerušila jí a sehla se pod stůl, kde vytáhla malý štos dopisů. Nicole pro ně natáhla vyplašeně ruku a vzala si je. Usmála se, poděkovala a odstoupila kousek od přepážky.
Zběsile začala listovat dopisama, až konečně našla co hledala. I když stála uprostřed místnosti a ještě stále na poště, roztrhla obálku a začala si číst dopis přímo na místě.
Drahá/Drahý, -
Ještě jsem nevymyslel jméno..a vlastně..ani jsem o tom nepřemýšlel. Nevadí mi, že nemáte jméno, dokázal bych psát dopisy i tak, ale pak by to vypadalo více reálnější a to bude podle mě lepší.Právě teď jsem si uvědomil, jak sobecký jsem byl. Je to teprve druhé sezení s doktorkou, ale otevřela mi oči. Myslím..asi..ne..jo..nevim. V něčem má pravdu, asi ve všem, ježibaba. Mám problém a byl jsem uzavřený. Nesnažil jsem se, abych to nějak urovnal a cítil se lépe hlavně z hlediska mé matky. Byla tak smutná, když jsem od ní odcházel a ona mi řekla, že musím chodit k téhle doktorce. Chlapci byli všichni emocionální, než jsem odešel, ale já jsem nebyl. Bylo mi jedno, že mám problém, ale až teď jsem to začal cítit. Proudí ve mě nespočet emocí a začínám si uvědomovat, že jsem sobeckej blbec.
Doktorka se na mé teď podívala, jak píšu. Nejspíš je ráda, že píšu sám od sebe. Před chvilkou jsme vedli rozhovor a ona se mě zeptala, co mě bolí. Našel jsem slova, která bych jí řekl, ale nešlo to. Svírá se mi to v krku a nechce to ven. Jenže, já ani nevím. Chci říct, je možné že v téhle době bolí všechno? Každá jednotlivá věc, která se stane mě zraní a mám menší sebevědomí. Nikdy jsem si nemyslel, že slova co lidé říkají bolí více než rána, kterou by vám mohli dát, nebo tak něco. Oni si asi myslí, že když něco řeknou nebo napíšou veřejně na internetu, nebolí to tak jako kdyby ke mě přišli a praštili mě, ale bolí to víc. Můžete jen sedět a přemýšlet o tom znovu a znovu dokud nezačnete věřit, že tato osoba má pravdu. Věříte jejich slovům, jako kdyby vám říkali váš životopis. Myslím, že jsem tvrdě pracoval, abych se dostal tam kde dnes jsem, ale pak lidé říkají, že si nezasloužím být s chlapci v kapele. Když to říkají média, jsem v pohodě. Když to řeknou fanoušci, bolí to. Kdybych mohl, tak se pro všechny své fanynky rozdám..
Asi přestanu, že? Mám pocit, že teď budete naštvaní kvůli tomu, že tu jen kňučím a stěžuji si. Nejsi skutečná/ý, já vím, takže je vlastně opravdu jedno co si myslíte. Ha ha.
Skončil jsem tady. Slibuji, že zítra už pro vás budu mít jméno.
Nicole se neuvěřitelným způsobem začetla do dopisu, že půl minuty po přečtení otáčela list papíru jestli tam ještě někde není aspoň jedno slovo či jeho jméno. Jeho slova jí příliš zasáhla, protože jim rozuměla. Byla šikanovaná na základní škole, kde se ještě ubránila, ale jakmile šla na střední školu vše nabralo větší směr. Musela se vzdělávat sama doma. Chápala, že slova dokážou ublížit více než cokoliv jiného. Také si uvědomovala, že celebrity jsou jedna skupina nejvíce nenáviděných osob na planetě, jen kvůli tomu, že jsou slavní a dělají co dělají. Nicole však zaskočilo, když četla, že mu lidé říkají, že si nezaslouží být s chlapci v kapele. Muselo ho to opravdu mrzet. Díky tomuto dopisu byla ještě více natěšená na další, který jí přijde. Slíbil, že zítra pro ní bude mít už jméno, což znamená že napíše. Také chtěla vědět, jakže se to bude "jmenovat".
Když Nicole dojela domů, tak zbytek dne strávila tak, že pracovala na svém domě. Chyběla jí vymalovat ložnice. Převlékla se do tepláků a vytahaného trička. Popadla barvu a štětec. Vymalovala si pokoj jen bílou barvu, protože ta se dá vždy přemalovat bez jakýchkoliv problémů. Poté ještě vyměnila žárovky v celém domě a dala si prát nějaké oblečení. Celou tu dobu myslela na poslední dopis, který jí přišel a nemohla si pomoci. Těšila se na další ráno. Také jí vrtalo hlavou, že dopisy jí přijdou takhle rychle. Jeden den to napíše a druhé ráno to má na poště. Když vyměnila poslední žárovku v koupelně, vzpomněla si, že jí přišlo více dopisů. Utíkala do svého nově vymalovaného pokoje a z batohu vytáhla ostatní dopisy. Přišel jí informační dopis o placení za plyn, elektriku a vodu. Přečetla to, ale nesoustředila se. Další dopis byl od její bývalé spolužačky ze středí, která k ní byla vždy hodná. Nepřečetla si ho. Třetí a poslední dopis byl od její babičky z Argentiny. Dokonce ani ten si nepřečetla. Vzala dopis na který musela pořád myslet a přečetla si ho ještě jednou.
A tak začala být Nicole mírně posedlá Niallem Horanem. Nevěděla, kdo to byl, ale přísahala sama sobě, že zjistí kdo to je. Nicole je velmi dobrodružný člověk a když učinila slib, neporuší ho. ,,Jednoho dne najdu toho chlapce! I kdyby to mělo být to poslední co udělám, zjistím o koho jde." řekla do prázdného pokoje po přečtení dopisu od Nialla.


















Ahoj .. zajímáš se o módu ?? :))) .. tak mrkni a můj blog :)) doufám že se bude líbit :))