
,,Půl jedenácté." řekl a dal mi pusu do vlasů.
,,Asi už půjdu." mermomocí jsem se snažila zvednout, ale on mě nepustil. Povalil mě a lehl si na mě. Díval se mi do očí až jsem si myslela, že vidí do mého mozku a přitom si hrál s mojí ofinou.
,,Co kdyby jsi nešla zítra do školy?" líbl mě na nos.
,,Jsi se zbláznil? Máma by mě zabila." řekla jsem se smýchem na rtech.
,,Napíšu ti omluvenku a tvoje máma to nemusí ani vědět." nedal se odbít.
,,A to by jsme celý den leželi v posteli?" začínal se mi jeho nápad líbit.
,,Takže zítra kolem půl osmé u mě?" jen jsem přikývla a on mě poté pustil. Oblékla jsem se, zatímco on stále ležel v posteli.
,,Budu si sebou muset vzít kytaru. Píšu mámě písničku, bude mít narozeniny." oznámila jsem mu ani nevím proč. On se zamračil a sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Pak se začal smát.
,,Ty umíš zpívat." vydýchával se smíchem. Přišla jsem k němu a pobilkem ho umčela.
,,To-se-mi-líbí." šeptal mezi našimi polibky. Odtáhla jsem se a usmála se: ,,Tady nejsem na facebooku." pak jsem po něm hodila polštář a odešla z jeho domu.
Domů jsem běžela. Žádný autobus už mi nejel. Naštěstí jsem doma byla s úderem jedenácté večer a vše dopadlo dobře. Máma už mě čekala na chodbě, sjela mě pohledem a beze slova si šla lehnout. Šla jsem udělat to samé.
***
Ráno jsem se probudila, jako vždy s matčiným volání. Protočila jsem oči a vstala. Bylo půl sedmé. Měla jsem co dělat. Zaběhla jsem do koupelny a dala jsem si ranní sprchu. Pak jsem se oblékla do úzkých džín a kostičkované košile. Byla to pánská košile, kterou jsem si bohužel v obchodě zamilovala a musela jsem si jí koupit. Ani jsem se nemalovala. Jen jsem si vlasy vyčesala do vysokého culíku a to bylo vše. Do černé malé kabelky na rameno jsem si dala slunečné brýle, peněženku, mobil, lesk na rty a žvíkačky.
,,Dobré ráno." pozdravila jsem mamku. Ta seděla u stolu a četla si noviny. Žádná novinka.
,,Taky." odpověděla a sjela mě pohledem, jako včera večer.
,,Co je?" sykla jsem po ní a sedla jsem si ke své snídani.
,,Včera když jsi tu nebyla, tak přišla Paige a brečela." řekla.
,,Cože? Zavolám jí." už jsem šahala po svém mobilu, ale máma mě slovně zastavila.
,,Ne! Nech to být. Ptala jsem se jí co se stalo a asi po půl hodině neustálého brečení mi řekla, že tě má ráda."
,,Taky jí mám ráda." podívala jsem se na ní nepochopeně.
,,Olivie.." zvýšila hlas a položila noviny na stůl. ,,To ona ti posílala ty růže apod."
Spadla mi čelist, jakmile to řekla. Snažila jsem se popadnout dech. Napila jsem se čaje a hlasitě polkla.
,,Jak to víš?" zajímala jsem se.
,,Řekla mi to. Taky pak řekla něco o tom, že jsi zamilovaná do Tomlinsona, ale přes slzy a vzlikání jsem pořádně nerozuměla." pokrčila ramenem.
,,To, že řekla? Teda.." nadechla jsem se ,,Jako.." zase neuvěřitelný nádech ,,Nejsem do něj zamilovaná. Možná tak do jeho pozadí."
,,Je mi to jasný." mrkla na mě a usmála se.
,,Mám ti vyřídit, aby jsi se s ní ve škole nebavila. Nechce s tebou mluvit. Prý ti to hodněkrát naznačovala, ale ona je ti lhostejná."
,,Není mi lhostejná! Je to má kamarádka. Nemůžu za to, že mě miluje." vyhodila jsem ruce do vzduchu.
,,Hlavně na ní buď opatrná. Nikdo jiný kromě mě a tebe neví o tom, že je lesbička." na to jsem jen kývla a zakousla se to toustu. Mlčky jsme tam s mámou seděly a nic neříkaly. Ona si začala znovu číst noviny a já snídala.
,,Už jdu." oznámila jsem a zvedla jsem se od stolu.
,,Měj se a drž se." povzbudila mě mamka. Kdyby jen věděla, že se do školy vůbec nechystám.
Došla jsem až na autobusovou zastávku a čekala na svůj bus. Už se dělaly hloučky lidí, kteří také čekali. Mezi nimi byl i Jacob a pořád se po mě díval. Já jen stála a vyhlížela svůj autobus směr Louisova adresa. Všichni ostatní čekali na druhý autobus a na opačnou stranu. Pak přišla i Paige. Jakmile mě uviděla, sklopila pohled a rychle okolo mě prošla a šla si stoupnout na druhou stranu zastávky. Rychle jsem šla za ní, ale pak jsem si to rozmyslela. Zastavila jsem se a jako blbeček jsem se vrátila na své místo. Do minuty přijel autobus a já do něj nastoupila. Všichni se na mě dívali, jak na blázna. Když jsem seděla na místě, tak jsem věnovala svůj pohled Paige. Mračila se na mě. Muselo jí být jasné, kam jedu. Usmála jsem se, ale ona se otočila. Cestou k Louisovi jsem přemýšlela nad Paige. To jak se zlobila, když jsem po ní chtěla její nové telefoní číslo. Určitě to bylo to samé číslo z kterého mi volala. To jak jsem si psaly na twitteru, pak zničeho nic odešla. Přišly mi další růže a pak byla zase na twitteru. To jak mi vždy zmáčkla ruku, když jsme měly propletené naše dlaně. Všechno do sebe padalo, jako puzzle. Myslela jsem, že je toto nejhorší, co se může stát. Když se do vás zamiluje kamarád a ještě k tomu nejlepší kamarádka. Vůbec by mě nenapadlo, že se mi toho v životě posere ještě víc, co se týče lásky, ale o tom později.
,,Ahoj." řekl Louis, když jsem vystoupila z autobusu.
,,Co děláš tady?" zeptala jsem se a celá se rozzářila.
,,Kde máš kytaru?" udivil se.
,,A jo!" plácla jsem se do čela. ,,Stejně nemám náladu na skládání." pokrčila jsem ramenem a věnovala jsem mu úsměv.
,,Fajn. Aspoň se budeš věnovat jen mě." přitáhl si mě blíž k sobě. Já jsem se od něj okamžitě odtáhla.
,,Co když by nás někdo viděl!" špitla jsem hořce. Nezlobila jsem se na něj, ale mohl si to nechat na jindy.
,,Tak pojď." ukázal rukou ke svému autu. Následovala jsem ho a než jsem nastoupila, tak jsem se rozhlédla. Zdálo se mi, že v ten okamžik někdo zalezl za roh ulice. Neřešila jsem to. Mohl to být jen chodec. Sedla jsem si k Louisovi do auta a jakmile jsem zavřela dveře, tak se na mě vrhl. Líbilo se mi to a vášnivé polibky jsem mu s chutí oplácela.
,,Ještě že máš černé skla." zašeptala jsem.
,,Jo..jinak by jsi mi zařídila smrt." a znovu mě políbil.
***
Když už jsem ho od sebe po několika minutách oddáhla, tak někam jel. Ptala jsem se kam, ale nechtěl mi to říct. Místo toho pustil rádio a dal ho nahlas jak jen to šlo. Brala jsem to tak, že mám držet hubu, protože mě stejně nehodlá poslouchat natož se semnou bavit.
,,Jsme tady." podíval se na mě a v tom se rádio vyplo. Díky bohu. Otevřel dveře a vystoupil, udělala jsem to samé a čekala na vysvětlení.
,,Co?" na tváři se mu objevil úsměv od ucha k uchu.
,,Vážně?" odvětila jsem.
,,Co se ti nelíbí?" tvářil se překvapeně.
,,Jsme na louce." vyhodila jsem ruce do vzduchu na znamení, že to nechápu. Nevím jak mi uniklo, kam jedeme. Možná jsem měla mít otevřené oči, když jsme jeli.
,,Ty jsi poznala louku? Tak to gratuluji na to že nevíš jaký je rozdíl mezi dusíkem a sodíkem." vyplázl na mě jazyk a já poznala, že naráží na můj test z chemie.
,,Nech si toho, jo." ukázala jsem na něj a on mě hned za prst chytl a pomalu mojí ruku pokládal k mému tělo a až pak propletl naše dlaně.
,,Nevěděl jsem, že dusík škodí lidem." zašeptal a přiblížil se k mým rtům.
,,Tak teď už to víš." podívala jsem se mu do očí, ale on se díval na mé rty. Až po chvíli se podíval do mých očí a usmál se.
,,Uděláme si piknik." vyjekl radostně a odstoupil ode mě. Čekala jsem, že mě políbí a on místo toho začně šaškovat s piknikem. Ze zadních sedaček svého auta vytáhl velký pletený koš a deku. Pomohla jsem mu deku roztáhnout a pak se na ní posadila.
,,Sendvič?" zdvyhl jej do vzduchu. Zavrtěla jsem hlavou, že ne.
,,Sušenky?" zeptal se překvapeně a také je zdvyhl do vzduchu.
,,Ne." špitla jsem.
,,Jahody v čokoládě?" zeptal se, ale nestihl je z koše vyndat. Nemohla jsem to vydržet a prostě jsem se na něj vrhla. Svalil se na deku a začal se do polibků usmívat. Natož už jsem mu rozepínala pásek u kalhot.
,,Ol-" ignorovala jsem ho a pořád ho líbala. I on mě líbal, ale nejistě. Nechtěl.
,,Ne." špitl a chytl mě za ramena. Pak si mě od sebe odtáhl a posadil se.
,,Najednou." frkla jsem.
,,Někoho jsem slyšel." řekl a postavil se.
,,Jo.." také jsem se postavila na nohy a stoupla jsem si před něj. Ruce jsem omotala okolo jeho krku a na rtech mu zašeptala: ,,Tvé velmi, velmi špatné svědomí." pak jsem ho políbila. Nebránil se a pomalu se semnou otočil. Jednou rukou mě chytl na zádech a druhou v bok. Začal pomalu klekat a já s ním. Položil mě na deku a začal mi rozepínat od spoda košili. Do toho mě pořád dychtivě líbal. Mohla jsem se zbláznit z jeho doteků a úzkých jemných rtů. Když se odtrhl, aby jsme nabrali dech, tak se mi nepřestal dívat do očí. Chyběly už jen tři knoflíčky a on položil své ruce okolo mé hlavy.
,,Nechci aby to skončilo." hlesl a díval se mi do očí.
,,Nemusí to skončit." řekla jsem s úsměvem. On zavrtěl nesouhlasně hlavou: ,,Jednou se budem muset rozloučit." pak mě políbil. Začal se znovu věnovat knoflíčkům na mé košili. Opartně mě nadzvedl a košili ze mě pomalu sundal. To už mě nelíbal, ale když chtěl znovu spojit naše rty, tak někdo něco hodil.
,,Co to bylo?" vyjekla jsem. On mi podal košili a já si jí hned oblékla.
,,Říkal jsem, že jsem něco slyšel!" řekl a rozhlížel se.
,,Třeba je to jen zvíře." namítla jsem.
,,Vždyť okolo nás prolít kámen!" zvýšil na mě hlas. ,,Už vidím jelena, jak háže šutry." řekl ironicky a vstal. Poprvé za celou tu dobu, co jsem s Louisem jsem v srdci cítila něco jiného než touhu. Zabolelo mě, když na mě zvýšil hlas. Já jsem nehybně seděla na dece a on uklízel věci zpátky do košíku.
,,Zvedneš se prosím?!" pronesl. Mlčky jsem se zvedla a pomohla jsem mu deku složit.
,,Oblíkni se." řekl a šel věci odnést do auta. Udělala jsem, jak řekl a šla jsem za ním.
,,Nechtěl jsem křičet." začel a silně zmáčkl volnat.
,,To je v pořádku." na tváři se mi vyloudil úsměv.
,,Ne není!" mírně zvýšil hlas a podíval se na mě.
,,Co když nás někdo špehuje? Uvědomuješ si, že mě při nejlepším můžou jen vyhodit ze školy. Pak je možnost, že si půjdu sednout."
,,To se nestane!" odvětila jsem jasně.
,,Řekla jsi někomu o tom..co děláme?" přimouřil si na mě oči. Okamžitě jsem zavrtěla hlavou na znamení, že jsem nikomu nic neřekla. Věděla to sice Paige, ale nechtěla jsem aby se naštval.
,,Třeba to byl někdo kdo se procházel a šel do lesa. Nudil se a chtěl nás vyrušit, tak hodil kámen." pokrčila jsem ramenem.
,,Tak jedeme ke mě?" nabídl a nastartoval. Přikývla jsem a stejně tak jako cestou sem, jsme mlčeli. Tentokrát nehrálo rádio ani žádná jiná hudba. Bylo ticho.


















1) Já bych řekla že je to Paige, nebo možná Jacob.. každopádně to bude někdo ze školy. :D
2) Absolutně netuším.. možná se to provalí, ale pak se to zase nějak spraví? :D
3) To nevím. :'DD
4) Vůbec. :D