
,,Je pěkná." zašeptala mi do ucha. ,,Jo to je." špitl jsem jí nazpět do ouška a ona si jí znovu začala zaujatě prohlížet.
,,Můžu se zeptat, co se stalo?" hodila po mě krátký pohled, ale více se věnovala řízení.
,,Začala si vařit oběd. A nepočkala na mě, jak měla napsáno ve vzkazu!" podíval jsem se na Emmu, která jen pokrčila rameny a šáhla si na popáleninu u obočí.
,,Budu bez obočí?" podívala se na mě.
,,Ne! To víš, že ne." usmál jsem se na ní.
,,Jak se jmenuješ?" prolomila Mia ticho a podívala se na Emmu.
,,Emma a mám toho nejúžasnějšího, nejbáječnějšího, nejtalentovanějšího, nejdokonalejšího bratra." řekla hrdě. Mia se začala smát. Měla úžasný smích. Takový napůl dětský napůl mužský, líbil se mi.
,,Počkej, to není všechno. Taky je nejdrzejší, hrozný prase, kazí si zdraví kouřením, pije alkohol a domů se vrací poz-.."
,,To by stačilo, ne!" přerušil jsem jí. Mia se rozesmála ještě víc.
,,Vystihla jsi ho.." podívala se na Emmu a pak na mě: ,,Báječně." mrkla. Ne na mě, na Emmu.
,,Jsme tady." řekla s úsměvem a zastavila před nemocnicí.
,,Děkuju." usmál jsem se a ona mi nečekaně úsměv vrátila.
,,Měj se." řekla Emma a začala jí mávat.
,,Ty taky, kuchařko." mávla jí zpátky. Možná, že ta holka nebude až tak nafoukaná jak jsem si myslel. Bez dalšího slova jsem vystoupil. Emma se opřela o mé rameno.
,,Je vážně pěkná. Nikdy jsem neviděla hezčí dívku." zašeptala. Raději jsem to ignoroval a došel s ní až na pohotovost.
,,Vaše jméno a co se stalo?" zeptala se znuděně sestra. Vše jsem jí nadiktoval a ona mě odvedla za doktorem. Na ruku jí něco natřel a vytrhal jí obočí, které bylo popálené. Strašně brečela a křičela ať přestane, že to bolí. Doslova jsem jí drtil ruku, aby tu bolest vydržela. Z nemocnice už šla po svých. Držela se mě za ruku a celou cestu mi nadávala, že kvůli mě nemá obočí. Vstekala se, že je to moje vina. Nezlobil jsem se. Ani ona to nemyslela vážně.
,,Bože, co se stalo?!" objala hned mamka Emmu. Vše jsem jí vysvětlil a ona šla Emmu uložit do postele. Šel jsem do svého pokoje a sedl jsem si ke stolu. Otevřel jsem svůj speciální penál a vyndal čtvrtku. Pustil jsem si na notebooku písničky a začal malovat. Nevěnoval jsem pozornost tomu, co maluji. Prostě jsem maloval a cítil se skvěle.
,,Můžu?" otázala se máma, ale to už stála vedle mě.
,,Trochu pozně, nemyslíš?" zasmál jsem se.
,,Klepala jsem." usmála se.
,,Chtěla jsem ti jen poděkovat, že jsi se o Emmu postaral."
,,To se samozřejmnost." odvětil jsem s úsměvem.
,,Vím, že ti na rodině záleží, Zayne." rozcuchala mi vlasy.
,,Mámo!" odtáhl jsem se, aby přestala.
,,Kdo to je?" zeptala se při pohledu na můj, zatím nehotový výtvor. Chyběly mi už jen stíny.
,,To je.." podíval jsem se. ,,Mia." pokrčil jsem rameny.
,,Není to ta dívka, která vás odvezla do nemocnice?" zeptala se klidně.
,,Jo, to je ona." pípl jsem. Možná až trochu moc nesměle.
,,Emma říkala, že je hezká jako obrázek. Pokud tohle je její portrét, tak v tom případě to musí být moc hezká dívka." usmála se a odešla z mého pokoje. Dodělal jsem svůj výtvor a šel jsem se navečeřet.
***
Další den jsem se probudil s úsměvem na tváři. Když jsem si uvědomil, co se mi zdálo a proč se usmívám, tak jsem zavrtěl hlavou. Chtěl jsem přestat myslet na to, že jsem se ve svém snu líbal s Miou. Nikdy dříve jsem neměl, tak živý sen. Nechtěl jsem si nic nalhával. Ona je prostě jiná liga, jak řekl Noel.
,,Jdu do školy." zařval jsem na celej barák a odešel. Do minuty jsem byl před školou. Hloučky lidí, jako každé ráno a přestávky. Našel jsem si svojí partu a zamířil k ní. Stála tam Abby, ale po Mie ani stopy.
,,Čau." pozdravil jsem. Noel se začal zajímat, co se stalo Emmě. Řekl jsem, že o tom nechci mluvit. Těch pět blečků a možná, že i Abby by nepochopili, že mě tak moc vzala situace mé sestry. Noel byl v tomhle jiný. Mohl bych za ním přijít klidně s tím, že jsem se počůral a on by mě postavil na nohy. Připojil jsem se k ostatním a kouřil. Rozhlížel jsem se, jestli neuvidím Miu, ale nepřišla.
,,Kde je Mia?" zeptal jsem se Abby, když jsme seděli ve třídě.
,,Prý jí není dobře. Chraptila, takže má asi chřipku. Podle mě to přehnala na koni." zasmála se Abby a dál se věnovala svému mobilu.
***
Po zbytek týdne se Mia ve škole neukázala. Řekl jsem si, že tancovat nepůjde a tak jsem byl připravený tam nejít. Ještě, že jsem se zeptal Abby. Dostalo se mi odpovědi, že je zdravá a půjde.
Oblékl jsem se do černých džín. I když jsem nechtěl, tak jsem si na sebe vzal modrou košili s netopířími rukávi, kterou mi půjčil Noel. Nemohl jsem přijít oblečený, jak je teď v módě. K tomu jsem si vzal plátěné tenisky, které byly béžové. Jediné, co se mi na sobě líbilo, byly vlasy. Zamítl jsem, že si udělám patku, jako každej druhej. Prostě jsem si vyčesal ofinu, nastříkal jí lakem na vlasy a konec.
,,Jdu ven." oznámil jsem mámě.
,,Takle oblečený? To nosil tvůj táta." zasmála se.
,,Jdu se bavit." pokrčil jsem rameny. ,,Téma je 80.léta." políbil jsem mámu na tvář.
,,Neopij se. Vím, že je zítra neděle, ale.."
,,Řekl jsem, že se jdu bavit!" přerušil jsem jí a odešel. V kapse jsem měl peněženku, mobil a klíč od domu. Venku byla tma a zima. Asi po půl hodině jsem dorazil před klub. Tam už stáli všichni ostatní. Teda až na Abby a na Miu.
,,Vrrr." ozval se Noel. Spozornil jsem. Na mě to rozhodně nebylo. Otočil jsem se a jediné, co jsem v tu chvíli viděl byla vysoká blondýnka. Měla na sobě modré šaty s výstřihem a okolo pasu měla bílý pásek. Sukně šatů byla mírně zmuchlaná a měla vysoké bílé kozačky ke kolenům. Na levé ruce měla bílý plastový náramek. Cítil jsem, jak mě polilo horko, když kráčela blíž k nám. Nemohl jsem z ní zpustit pohled. Všichni se na ní tak koukali. Pochopitelně i na Abby, ale ta měla kalhoty. Nemohla získat tolik pozornosti, když šla vedle Mii.
,,Tak jdeme?" řekl Marco. Mia mi věnovala pohled, ale asi jsem se na ní díval opravdu hodně touževně, že se hned podívala stranou. Svůj pohled věnovala Marcovi a oplatila mu úsměv. Nemohl jsem si nevšimnout, jak se na ní dívá. Nechtěl jsem si to připustit, ale pocítil jsem žárlivost. Všichni šli do klubu a já se držel za nimi. Klábosili a smáli se.
Došli jsme až k pokladně a vyčkávali frontu. S nikým jsem se nebavil a nikdo se nebavil se mnou. Středem pozornosti byli Mia, Abby, Marco a Paris.
,,Ruku." řekl mohutný týpek. Nastavil jsem svojí dlaň a on mi okolo zápěstí přilepil proužek, který informoval o tom, že mám zaplaceno.
***
,,Stalo se něco?" křikl mi do ucha Noel. Pokrčil jsem ramenem a napil jsem se své vodky.
,,Nebavíš se jako vždy." pokračoval a sedl si vedle mě.
,,Nebaví mě to tu, no." zabručel jsem. Zrovna v ten okamžik přišla Mia s Marcusem. Držel jí v pase a i když se posadili, tak na ní pořád šahal. Poznal jsem na Mie, jak se snaží se na mě nedívat. Vždy jí oči sklouzly na stoleček, který nás dělalil. Možná si mě prohlížela periferní viděním. Netuším.
,,Marcus se mi pochlubil, že jí chce do postele." řekl Noel. Oni se na to rozesmáli. Plácla se do čela a neuvěřitelně se něčemu smála.
,,A jenom do postele?" podíval jsem se na něj. Kývl.
Položil jsem svojí skleničku na stůl a přistoupil k těm dvoum. Přestali se smát a oba dva na mě zírali. ,,Chceš něco?" zeptal se Marcus a upil loka ze svého drinku.
,,Smím prosit o tanec?" nabídl jsem Mie ruku. Pousmál jsem se, když mírně otevřela svá ústa.
,,Děláš si prdel? Tohle je už sto let starý." začel se posměvovat Marcu. Svojí ruku jsem přiložil zpět ke svému tělu.
,,Možná je to sto let starý, ale já půjdu!" řekla naštvaně Mia. Vstala a chytla mě za ruku. Dotáhla mě až na parket a zastavila se. Všichni okolo nás tancovali a jen mi dva tam stáli.
,,Nechtěla jsem, aby se ti smál. Tancovat s tebou ovšem nebudu." prolomila minutu ticha, která mezi náma nastala.
,,Takže jsem byl trapnej? Když jsem se zeptal?" chtěl jsem se ujistit.
,,Ne, to ne." usmála se. ,,Ale nebudu s tebou tancovat."
,,Proč?" zajímal jsem se a udělal jsem krok k ní.
,,Protože je vědecky a prakticky dokázáno, že když človek tancuje stratí pojem o čase. Myslí si, že tancuje jen pět minut a přitom jsou to už dvě hodiny a já musím být do půlnoci doma." pokrčila ramenem. Začal jsem se smát, když vyjela s tou statisikou.
,,Pobavil jsi se?" sykla a chtěla odejít. Nechytl jsem jí za zápěstí nebo za dlaň. Nechtěl jsem, aby se vyplašila. Jen jsem jí zablokoval cestu.
,,Nechceš si jít třeba..povídat? To ten čas bude utíkat pomalu." nabídl jsem. Chvíli stála a nic neříkala. Nakonec s úsměvem přikývla.
,,Kam půjdeme?" zeptala se, když jsme vylezli z toho hluku.
,,Nevim. Do parku?" věnoval jsem jí pohled.
,,Fajn, ale stejně nevím o čem se jako budem bavit. Nemáme si co říct." už zase mluvila panovačně.
,,Chodíme spolu do třídy už čtvrtým rokem. Podle mě si máme co říct." usmál jsem se. Protočila panenky a pokračovala dál v cestě do parku.
,,Hele, mohla jsi klidně odmítnout a nikam se mnou nechodit, tak se prosím přestaň chovat, jako že ti celej svět leží u nohou." vyjelo ze mě. Zastavila se a vykulala na mě oči.
,,Promiň." hlesl jsem. Zavrtěla hlavou. ,,Víš, nikdy mi tohle nikdo neřekl. Občas se tak chovám, ale nemám dokonalý svět ve kterém je všechno růžové." odvětila a pokračovala v cestě. Rozhodl jsem se, že se nebudu ptát a nějak reagovat na její slova. Nechtěl jsem, aby se naštvala. Nevím co od ní čekat.
,,Říkala jsi, že musíš být do půlnoci doma. Jakto?" zeptal jsem se. Ona se posadila na první lavičku v parku. Svítila u nás lampa, takže jsem jí viděl do obličeje. Povzdychla si.
,,Máma se okolo půl jedné vrátí z práce." přisedl jsem si k ní. Nic jsem neříkal, ale díval jsem se na ní. Ona se dívala do země a pak se začala usmívat.
,,Proč na mě tak čumíš?" řekla a podívala se na mě.
,,Jsi jako popelka, víš?" vypadlo ze mě. Rozesmála se. ,,Ne to nejsem."
,,Asi máš pravdu. Popelka byla věčně špinavá od popelu, prala prádlo v ledové vodě, dělala co mohla jen aby se zavděčila své nevlastní matce, zatímco ty.." dívala se na mě vytouženým pohledem, abych pokračoval.
,,Ty jsi věčně načinčaná, vsadím se že máš doma pračku z roku 2069, děláš si co chceš a prdel si vozíš v tom luxusním fáru." rozesmál jsem se. Ona mě pohotově praštila na prso.
,,To není pravda!" rozesmála se.
,,Stačí se na tebe podívat a každej ví, jak to je. Tvá máma je docela známá a nevydělává si zrovna málo." usmál jsem se. Znovu mě praštila do toho samého místa.
,,Ticho!" řekla. ,,Navíc, nemůžu si dělat to co chci. Musím dělat to co chce ona." poslední větu zamumlala a odvrátila ode mě pohled, ale moc dobře jsem jí slyšel.
,,Vidíš a už máme první téma na rozhovor. Jaká je tvoje máma? Rodina?" zeptal jsem se.
,,Jaká je tvoje rodina?" položila mi otázku a podívala se mi do očí. Nechtěl jsem začít s tím, že já se ptal první. Poznal jsem, že když budu mluvit, tak ona bude poslouchat a možná sama něco poví.
,,Má rodina.." vydechl jsem. ,,Žiju jen s mojí mámou a Emmou, kterou už znáš. Máma tátu opustila, protože nadělal dluhy a ona je teď musí splácet, protože nikdo neví kde je. Vlastně mi ani nic nechybí. Stará se o nás, i když to má těžký. Občas mě štve, jak mi říká co mám a nemám dělat, ale nikdy bych nedovolil aby se jí nebo Emmě něco stalo." řekl jsem. Nemohl jsem se jí podívat do očí. Určitě si teď myslí, jak jsem chudý, jaký jsem ubožák a je jí mě "strašně líto".
,,Naši se rozvedli, když jsem byla malá. Teď se perou o mojí přízeň, protože za půl roku můžu jít k soudu a vybrat si u koho žít. Strašně bych chtěla sourozence, ale každej od mojí mámi uteče. Je to strašná puntičkářka, vše musí být podle ní a lidi si kupuje penězi. Učí všechny o kaloriích a o salátech." byl jsem překvapený, že opravdu něco řekla bez mého nucení nebo škemrání. Zároveň mi jí bylo líto, protože se po celou dobu dívala do země nebo si urovnávala šaty. O jejím smutném hlasu ani nemluvě.
,,O kaloriích a salátech?" zasmál jsem se. Podívala se na mě a začala se smát taky.
,,Nikdy jsem nejedla hranolky, nepila coca colu, nevím jak chutnají hamburgery nebo hot dog." pokrčila nesměle rameny.
,,Děláš si srandu?" začal jsem se smát znovu.
,,Ne." špitla a podívala se pryč. Naklonil jsem se, abych viděl na co se dívá. Na další lavičce seděl nějaký pár a doslova si vyžírali jazyky.
,,Proč se na ně tak díváš?" zeptal jsem se. Zatřepala hlavou, aby se probrala a podívala se na mě.
,,Nevim." usmála se.
,,Nikdy jsi se nelíbala?" zeptal jsem se se smýchem na rtech. Zvážněla a tak jsem se přestal smát. Zvedla se.
,,Nechtěl jsem tě urazit." začal jsem se omlouvat a vydal jsem se za ní.
,,Neurazil jsi mě!" odvětila. Došel jsem rychlím krokem před ní a chytl jí za dlaň.
,,Tak kdy jsi dostala první pusu?" zeptal jsem se nezdvořile.
,,Když mi bylo šest!" zvýšila hlas.
,,Páni..to je dřív než jsem jí dostal já." rozesmál jsem se. ,,Od koho, od táty?" zeptal jsem se. Pořád jsem se smál. Začala škubat svojí rukou, kterou jsem jí stále držel. Dobrovolně jsem jí pustil a chytl jí v pase. Pak jsem si jí přitáhl blíž.
,,Jo od něj." zašeptala a ani se na mě nepodívala.
,,Tak a teď vážně. Kdy a od koho?" zajímal jsem se stále.
,,Kdy a od koho?" opakovala po mě. ,,Tak mi podej svůj mobil!" přikázala.


















*to fakt nevím :D nechám se překvapit :D
*možná, jo určitě nebo ne, nevím, tak možná, jo zblíží :D
*asi jo :)