
Zbytek neděle jsem jen proseděl ve svém zakouřeném pokoji a maloval. Nemohl jsem se "dočkat" až půjdu další den do školy a tu namyšlenou husu potkám.
Mia vypráví:
,,Jsem ráda, že se s takovou chátrou nebavíš." řekla má matka, když jsme si sedly do auta. Celou cestu jsem mlčela. Hlavu jsem měla opřenou o okénko a sledovala okolní děnní, které se mihotalo při té rychlosti auta. Přála jsem si, aby jsme s mámou dnes ráno Zayna nepotkaly. Ještě nikdy jsem se necítila, tak hrozně. Často lidi urážím, dělám si z nich srandu, ale u Zayna je mi to prostě líto. Ta lítos se vytvořila čistě z jeho pohledu, nikoliv z citů. Jakmile jsme dojely domů, tak jsem vyběhla do svého pokoje. Odložila jsem si hnědý kabát s šálem. Na poslet jsem hodila svůj telefon a vzala jsem si gumičku.
,,Kam si myslíš, že jdeš?" křikla na mě máma, když jsem scházela schody.
,,Jdu se projed. To jako nemůžu?" otočila jsem se zpět nahoru, abych se jí dívala do očí.
,,Jistě, běž. Ale nezapomeň se dnes učit. U večeře s tebou potřebuji něco probrat." usmála se a zašla do svého pokoje.
Když jsem došla ke stájím, tak jsem okamžitě hodila pohled na mojí kobylu Francescu, (čti: Frančezku). Byla celá hnědá a na hlavě měla malou bílou lysinu. Zaběhla jsem do šatny a převlékla jsem se. V šatně jsem si vzala sáček s kostkami cukru a vždy když jsem procházela okolo nějakého koně, tak jsem mu hrst nastavila. Nakonec jsem došla až k Francesce. Osedlala jsem si jí a vyvedla ven. Měla jsem vybrané oblíbené místo, kde jsem často přemýšlela. Vlastně to byl můj únik od matky, když jsem jí měla dost.
***
,,O čem jsi se mnou chtěla mluvit?" připoměla jsem matce u večeře. Rychle dojedla sousto, které měla v puse a otřela si rty ubrouskem.
,,Je září a každé září se necháváme malovat, pamatuješ?"
,,Jak bych mohla zapomenout." protočila jsem panenky. Nesnáším, když musím půl dne sedět vedle své matky. Jednou si vymyslela i obraz s koňmi, takže jsem až do večera seděly na koni.
,,Jenže Antonio zemřel. Musím sehnat někoho nového, nevíš o někom?" naklonila se přes vázu, která mezi náma stála.
,,Myslíš si, že znám někoho nad padesát let, kdo umí malovat?" otázala jsem se.
,,Nemusí to být starý člověk. Měl by umět malovat uhlem a nebo tuhou."
,,Neznám nikoho." plácla jsem.
,,Dobře, někoho seženu." usmála se a dál pokračovala v jídle.
Další den ve škole, vypráví Zayn:
Přišel jsem s Noelem do třídy a hned jsem usedl na své místo v první lavici. Mia ani Abby ve třídě ještě nebyly. Vytáhl jsem z kapsi svůj telefon a začal jsem hrát 'ovoce', abych nějak přečkal tu nudu. Mlátil jsem do displeje, abych ty barevné věci rozsekal. Dnes jsem opravdu neměl náladu ani na stupidní hru. Pochvíli se začal někdo strašně moc smát. Smích se roznesl celou třídou a já odvrátil pohled od telefonu a podíval jsem se na ty dvě nádhery. Něco si šuškaly a pak se začaly znovu smát. Protočil jsem panenky. Sedly si na svá místa po mé pravici. Mia se na mě zatím vůbec nepodívala. Hned se ke mě otočila zády a povídala si s Abby. Nezoruměl jsem jim, protože ve třídě byl hluk. Někdo pouštěl písničky a druhý zase křičel. Uložil jsem svůj telefon, když do třídy vešla učitelka ekonomie. Jako první jsem se postavil, abych jí pozdravil. Odsunul jsem židli, která se silně otřela o podlahu a Mia ostře pootočila hlavu. Očima jsem se na ní podíval, ale hlavu jsem neotáčel. Pak se jí koutky jemně zvedly. Protočil jsem panenky a s pohledem jsem se podíval na učitelku. Všichni se pak zvedli a na její znamení zase posadili.
Zbytek školního dne probíhal jako vždy. O přestávku jsem byl kouřit, ale Abby s Miou stály opodál. Byl to přesně ten školní den, který připomínal ty, když jsem se s Miou vůbec nebavil. Až na to, že teď jsem byl já ten, kdo ignoroval. Nedalo by se říct, že se na mě často dívala. Je jasné, že vše pochopila a tak mě neřešila, tak jako já jí.
Po škole jsem pomohl doma a udělal jsem si úkoly. Máma se nestačila divit, že nádobí bylo umyté bez keců. Kolem páté hodiny jsem se sebral a šel jsem ven. Nejprve jsem si vzal všechny své portréty, bloky do kterých maluji, stojan a potřebné věci na malování. Nebylo mi trapně rozložit všechny ty věci na ulici. Dělal jsem to sice poprvé, ale třeba někdo přijde a nechá se namalovat. Seděl jsem opodál dalšího "malíře". V té samé ulici stála dívka a hrála na kytaru a k tomu i zpívala. Popadl jsem tužku a začal jsem jí malovat. Občas někdo prošel kolem a prohlížel si mé výtvory. Slyšel jsem i chválu a do mého klína padlo i pár pencí nebo liber. Na mé práci, kterou jsem právě dělal, chyběl už jen autogram. Nahnul jsem se pro červenou tužku, protože se podepisuji pouze červenou a v tom mi do klína upadlo 800 liber, (přibližně 24 500,-). Překvapeně jsem se podíval do svého klína ještě jednou a pořádně to spočítal, jestli to není chyba. Vzal jsem peníze a vstyčil jsem hlavu na tak štědrou osobu, kterou ovšem nechápu. Přede mnou stála žena, matka Mii.
,,Tohle je jen pro začátek. Až namaluješ mě a mojí dceru, tak dostaneš tu samou částku ještě jednou." pronesla s úsměvem.
,,Nerozumím Vám." vyžvíkl jsem se.
,,Co ti nejde na rozum?" svrštila obočí.
,,Včera jste ze mě dělala největšího chudáka a dnes tohle?" stoupl jsem si, aby jsme si viděli přiměřeně do očí a peníze jsem jí dal zpátky. Zavrtěla nesouhlasně hlavou.
,,Na sobotní den si nic neplánuj a jestli už něco máš, tak to zruš." řekla přikázaně a blok položila na to samé místo.
,,Rozumím." přikývl jsem a peníze, které jsem dostal jsem si uložil do peněženky i s těma drobnýma od ostatních.
,,Tady je má vyzitka." podala mi malý papírek. ,,Na druhé straně je i adresa. Budem tě čekat kolem deváté hodiny a oznam doma rodičům, že se vrátíš až na večer." věnovala mi úsměv. Jakoby jí Mia z oka vypadla.
,,Dobře." odvětil jsem.
,,Tak tedy v sobotu, zatím." přikývla, jako Její Veličenstvo.
,,Nashle." hlesl jsem. Když odcházela, začal jsem se balit. Domů jsem se hnal, jako raketa a na tváři jsem měl široký úsměv. Udýchaně jsem zavřel dveře.
,,Mámo!" hulákal jsem na celý barák.
,,V obýváku." odvětila. Nalítl jsem k ní a věci v mých rukou jsem položil na zem. Posadil jsem se vedle ní a přiblble jsem se na ní úsmíval.
,,Stalo se něco? Zjistil jsi, že jsi blbeček a potřebuješ do nemocnice?" povytáhla jedno obočí.
,,Vtipné. Dneska, když jsem maloval, tak za mnou přišla jedna paní a dala mi 800 liber.."
,,Kecáš!" přerušila mě.
,,To není vše. Když v sobotu namaluju jí a její dceru, tak mi dá znovu 800 liber." usmál jsem se.
,,Zayne. Bouchl jsi se do hlavy?" přiložila svojí dlaň na mé čelo.
,,Nech toho! Opovrhuješ mým talentem?" stoupl jsem si.
,,Ne to ne, ale..je to zvláštní." pokrčila rameny.
,,Místo toho, aby jsi skákala tři metry vysoko, tak mi řekneš, že je to zvláštní?" zvýšil jsem na ní hlas.
,,Přiznej si to Zayne. Zas tak dobře malovat neumíš, nemáš zkušenosti a nějaká paní ti nabídne takovouhle částku."
,,Neumím malovat?" otázal jsem se naštvaně.
,,Umíš, ale proč by ti někdo dával takovéhle peníze, když na světe existují profesionálové?" stoupla si a dívala se mi do očí.
,,Hm..jak myslíš!" štěkl jsem. Vyndal jsem peněženku a vytáhl jsem z ní bankovky. Položil jsem je na konferenční stolek.
,,Kup Emmě kolo, tu panenku, jak chtěla k minulým Vánocům a začni pořádě splácet tátovy dluhy." pronesl jsem rozlobeně. Sebral jsem všechny své věci a zalezl jsem do pokoje.
1) Jak dopadne sobota?
2) Co na to řekne Mia?


















moc hezký dess :)