
,,Teď klepeš?!" otevřela mi okno. Rychle jsem se přemístil do jejího pokoje a batoh položil na její postel.
,,Mělo mi to dojít." zašeptal jsem. Opatrně se posadila vedle mě a zaujatě si prohlížela batoh. ,,Je v tom to, co si myslím?" zorničky se jí roztáhly a jazykem si na pár vteřin přejela přes rty. Já jen přikývl. Z batohu vytáhla jeden sáček s krví. Stoupla si a otočila se ke mě zády. Zavřel jsem oči a poslouchal, jak na dva srky vypila celý obsah.
,,Děkuju, ale lidi jsou prostě..lidi." vzdychla.
,,Já vím. Ale neříkej, že ti jich není líto." pozoroval jsem, jak se vyhýbá očnímu kontaktu. Byla zahleděná na můj batoh. Raději jsem ho položil vedle postele.
,,Je mi jich líto. Po škole jsem oplakávala Boba a u té ženy z dneška," hluboce se nadechla ,,jsem to nevydržela a brečela jsem rovnou." těžko se jí mluvilo.
,,Než začala křičet, řekla že má dvě děti. Jedno dvou leté a patnácti letý kluk je na vozíčku. Nikoho jiného nemaj, teď už nemaj." rozplakala se. Poposedl jsem si blíže, abych jí mohl obejmnout. Nachvíli přestala plakat a s výdechem se zarazila, poté mě také objala.
,,Ty máš aspoň to srdce. Uroníš pro ně slzu. Já se v tom vyžíval, dokonce i když jsem zabíjel.." umlčel jsem se. Došlo mi, že jí znala. ,,Koho?" podívala se na mě a tím pádem jsme se přestali obímat. Odsedla si dál. ,,Na tom nezáleží. Jak se ti to stalo?" změnil jsem téma.
,,Byla jsem v té letní dobrovolné škole a jeden den hustě pršelo. Když jsem se vracela na ubytovnu, tak mě srazilo auto. Řidič ujel, ale měla jsem to štěstí, že kolem šel se svým psem můj učitel matematiky z té letní školy, Charlie. Nedal mi ani na výběr. Někam se mnou zmizel. Vím že se nade mnou sklánělo asi deset hlav a pak už si jen pamatuji tu neskutečnou bolest. Nejprve mé zápěstí, pak jeho a pak krk. Bylo to.."
,,Bolestivé." špitl jsem, protože ona se k tomu neměla. ,,Týden jsem byla u Ignáca doma a pak jsem se vrátila do školy. Během toho.."
,,To přeskoč. Vycvičil tě. Dál?" zamračila se. Vždyť jsem nic hrozného ani neřekl, ne? Jen nechci poslouchat, jak jí bolel všechen ten výcvik.
,,Pak jsem se vrátila sem, domů. Netušila jsem, že je tady taky někdo jako já a ještě k tomu vy. Všechno to vysvětluje." povzdychla si.
,,Přísahej, že už nikdy neuděláš to, co jsi dělala. A neřekneš nikomu ani slovo. Ani Niallovi!" přitvrdil jsem. Myslel jsem to opravdu vážně. ,,Nevypadáš na to, že by jsi mi chtěl něco udělat, tak nevím, proč by to nemohl vědět i Niall? Ten je svatej!" pípla a vstala z postele. Prohlédl jsem si její postavu a pak zavrtěl rychle hlavou.
,,Ale Niall by to mohl vyzvonit. Neříkám, že by tě práskl, ale je to..Niall." tohle musí stačit. Nemusí se říct, blbec. Stačí Niall.
,,Přestaň si ho pořád dobírat!" zastala se ho a otočila se přitom na patě. Stoupl jsem si, abych jí viděl lépe do očí. ,,Mám na to, tak trochu právo." ušklíbl jsem se.
,,Opravdu," chytl jsem jí za prsty a pomalu se dostal až k celé její dlani, ,,dávej na sebe pozor. Paul po tobě jde. A bude mu jedno jestli tě někdo z nás miluje, protože jsi upír. Novináři píšou o tom, co jsi vyvedla, město plaší a každý se bojí. Pokud se vše uklidní, tak Paul začne věřit, že už tu nikdo další není a nechá to být."
,,Jestli mě někdo miluje? Kdo?" vyvlékla se mému jemnému sevření. Nachvíli jsem si pomyslel, že je hloupá. ,,Niall, kdo jinej." řekl jsem dotčeně a otočil se k ní zády.
,,Myslela jsem si to a včera ve škole mě.."
,,Pozval na ples." dořekl jsem za ní.
,,Řekl ti to?" zajímala se. Protočil jsem oči v sloup. ,,Ne, ale mám takovou schopnost. Můžu se lidem dostat do hlavy a myšlenkou jim něco sdělit."
,,A to znamená?" popošla ke mě. Její vůně. Nejraději bych jí vykoupal. Přitahovala mě ještě víc. ,,To znamená, že jsem stál ve dveřích a řekl jsem mu, aby se tě už konečně zeptal. Když jsem poznal, že to klaplo, tak jsem odešel." pokrčil jsem remeny a aniž bych se na ní podíval, vydal jsem se k oknu. ,,Nevšimla jsem si tě." zašeptala.
,,Já vím." špitl jsem nazpět a sedl si do okna připraven vyskočit.
,,Počkej!" v jejím hlase jsem poznal naléhavost. Pootočil jsem hlavu, tak abych na ní viděl.
,,Děkuju, že jsi ho popohnal." a teď přišlo to na co jsem dlouho čekal. Usmála se. Věnovala mi upřímný a kouzelný úsměv. Škoda jen, že jsem měl chuť zemřít.
,,Není zač." falešně jsem se pousmál. ,,Už můžu odejít?"
,,Ne!" mírně křikla. Svrštil jsem obočí a čekal, co po mě bude ještě chtít. Být v její přítomnosti mě zabíjelo. ,,Proč jsi ke mě chodil?"
,,Už bych měl jít domů. Jsem vyčerpaný." snažil jsem se vyhnout odpovědi.
,,Harry!" znovu mírně křikla. ,,Proč to chceš vědět?!" zakřičel jsem. Cítil jsem, jak se každý sval v mém obličeji napíná, na čele a pod očima se mi vytvářely krvavé vrásky. Vykulila na mě oči a hlasitě polkla. Vypadala ustrašeně. Vlezl jsem znovu do jejího pokoje a pomalu jsem šel blíže k ní, zatímco ona couvala. ,,Neboj se mě." zašeptal jsem. Zloba z mého obličeje rychle mizela.
,,Máš pravdu. Měl by jsi jít domů." odvětila. Zastavil jsem se v chůzi a prohlédl jsem si jí.
,,Nechtěl jsem křičet, omlouvám se." vydal jsem se znovu k ní.
,,Nepřibližuj se!"
,,Já ti nic neudělám." uklidňoval jsem jí.
,,Bojím se tě, dobře? Tak prosím, běž." sklopila pohled k zemi. Přikývl jsem a zmizel.
Přemýšlela jsem, že k tomuhle přidám ještě ten flashback "jak se Niall stal upírem", ale to by bylo až moc dlouhé, a proto je tenhle díl takový kratší. Takže až v dalším díle, no. :D
1) Je náš Harold zabouchlej?
2) Vyžvaní Grace Niallovi co je zač?
3) Myslíte si, že je Grace zamilovaná do Nialla?


















1. Myslím, že jo, ale momentálně se v něm vůbec nevyznám. :D
2. Jop. :D
3. Asi jo.
Jsem touhle povídkou poněkud zmatená. :D Nějak si nejsem jistá, jestli všechno chápu správně. :D Asi si to budu muset přečíst celý znova. :D