Secret Desires | I hate you | part 16.

11. ledna 2014 v 9:45 | Dem. |  |Secret Desires.|


8. září 2013
Harry vypráví:
Objevil jsem se u ní před domem. Respektive před oknem a nahlédl jsem do jejího pokoje. Bylo řečeno, že doma není, ale bylo to to první místo, které mě napadlo. Nechci riskovat, že se potkám s Niallem na některých z míst, takže jsem si sedl na střechu, opřel se o zeď domu a přemýšlel. Nedostal jsem se k žádnému místu, kde by mohla být. Celou dobu jsem si totiž vyčítal, že je to moje vina. Ani na chvíli jsem nepochyboval o tom, že jí prostě přeskočilo a chtěla zatáhnout školu. Vyděsil jsem jí? Ano, ale že by to vedlo až k tomu, že nepřijde do školy a bude ignorovat Nialla, Hannah a jejího otce? To jsem nečekal. Hlavou jsem začal bouchat o zeď. Se zavřenými oči jsem nechal sluneční paprsky dopadat na mojí tvář. Na chvíli jsem vždy přestal, podrbal se na hlavě, smetl omítku a pak jsem začal vše opakovat.


"Co tě to napadlo? A kde jsi, slečinko byla?" roznesl se tlumený, ale velmi naštvaný mužský hlas. Zpozornil jsem, ale netroufl jsem se podívat do okna. Co by si o mě její otec pomyslel?
"Prosím tati, teď ne," žadonila. Byl jsem spokojený, že je doma a že je v pořádku.
"A kdy? No? Co? A neříkej, že ti bylo blbě, protože to by ses vrátila domů a, i když jsi měla třicet osm horečky, tak si do tý školy šla, takže chci vědět, co se stalo? To ten Niall, že jo?"
Tak si to ujasněme. Který blb by šel do školy s takovými teplotami? A proč řekl Niallovo jméno? Asi ví o tom jejich plesu, ale jakým stylem to řekl. Určitě ho nemá rád. Nad tím jsem se pousmál; konečně první člověk, který Nialla nemá rád.
"Tati," zaslechl jsem velmi potichu. Její hlas nebyl zdaleka tak hlasitý, jako ten jejího otce.
"Tati, co?" páni, až jsem se lekl i já. Tohoto pána snad raději ani nechci poznat.
"Nekřič na mě! Prostě jsem nechtěla do školy. To je toho. Nebude se to opakovat, to slibuji."
"No to se teda nebude opakovat, protože tě budu vozit do školy!"
"To nemyslíš vážně! Kup mi raději auto," rozesmál jsem se a okamžitě jsem přestal. Ještě se prozradit to by mi tak chybělo.
"Nebuď drzá!"
"Nejsem!"
"A co jsi teda?"
"Celá moje máma. I ona měla tajemství a tak já budu mít taky!"
"Netahej do téhle konverzace vlastní zesnulou matku. To není hezký!"
"Můžeš prostě jít? Jsem unavená."
"Ještě jsme neskončili."
"Skončili!"
"Grace přestaň!"
"Dobrá."
Pak nastalo ticho. Popravdě? Konečně. Myslel jsem si, že už to snad nikdy neskončí. Zajímavé, co se člověk nedozví, když poslouchá za oknem. Grace zemřela matka, proč mi o tom neřekla? Měla tajemství? To asi není až tak důležité. Jediné, co mi vrtalo hlavou, byl hlas toho muže. Zdálo se mi, že už jsem ho někdy slyšel. Postavil jsem se na nohy a zhluboka se nadechl. Netušil jsem, co jí řeknu, ale chtěl jsem s ní mluvit. Omluvit se a vidět jí. Přesvědčit se, že na mě nebude naštvaná a o tom dnešku se dozvědět něco více.

Zaťukal jsem na okno. Chvíli se nic nedělo a tak jsem to zkusil znovu. Zase nic. Skrčil jsem se, abych do okna viděl. V ten moment k němu přišla. Měla na sobě černé tepláky, fialové triko s dlouhým rukávem a v ruce držela mobil. Jakmile mě uviděla, tak naštvaně zatáhla záclony.
"Grace," řekl jsem tak nahlas, jak jsem se jen odvážil. Zběsile jsem začal ťukat na okno, když se nic nedělo. Vínové záclony se roztáhly a ona otevřela okno.
"Vypadni!" prskla okamžitě.
"Chci s tebou mluvit," naléhal jsem.
"Ale já s tebou ne. Ani není o čem mluvit," začala znovu zavírat okno. Zastavil jsem jí. Měl jsem mnohem větší sílu v rukou než ona a po krátkém přetahování o tom jestli okno zůstane otevřené anebo se zavře, povolila s povzdechem a odstoupila od okna.
"Nesnáším tě, víš to," zašeptala a posadila se na postel. Tohle mé uši slyšet nepotřebovaly. Zamrzelo to, ale vím, že k tomu má své důvody.
"To už nikdy neříkej. Prosím," s posledním slovem jsem se posadil na postel. Ona rychle vstala.
"Promluvíme si, ale nepřibližuj se!" ukazovala na mě hrozivě prstem. I v jejích očích se nacházelo něco jako zloba. Nikdy jsem to v jejích očích neviděl a nelíbilo se mi to. S polknutím jsem přikývl.
"Za to ráno se omlouvám. Ani nevíš, jak je mi to líto."
"Jo to nevím a nic si tady nenacvičuj. S tebou končím!" poslední větu křikla. Poté se podívala na dveře. Přišlo mi, že kontroluje, aby sem náhodou nepřišel její otec. Nebo přemýšlela o tom, jak utéct, kdyby náhodou. Nicméně pokud to, že mě nesnáší, zamrzelo, tak tohle bolelo.
"Grace," nezmohl jsem se na nic jiného než na ubohé oslovení.
"Grace, co? Už mě to nebaví, Harry. Jednou jsi v pohodě, usmíváš se, jsi klidný a pak jsi zase naštvaný. Nebaví mě čekat, kdy ti zase něco přelítne přes nos, a ublížíš mi. Prostě mě to už nebaví," nespouštěla ze mě oči a já se chtěl na místě propadnout. Udělal jsem jeden krok směr k ní, ale ona o tři rychlé couvla a zády narazila do zdi vedle okna.
"Už ti nikdy neublížím. Slibuji," znovu jsem udělal další krok.
"Stůj!" udělal jsem, oč žádala. Hlas jí přeskočil a oči se jí začaly lesknout. "Dobře," zašeptal jsem.
"Sliboval jsi, že na mě nebudeš křičet a sice jsi nekřičel, ale zase jsi měl ten tvůj sykavý tón, kterýho se každý bojí a ano, bojím se. Můžeš mi dát prostě pokoj a nechat mě být?" netrvalo dlouho, vlastně okamžitě, propukla slzám, když domluvila.
"Nemůžu," odpověděl jsem a ona zkřivila obličej a setřela si slzy.
"Musíš," oponovala.
"Grace, nebreč," chtěl jsem k ní jít a obejmout jí, ale vím, že by to nedopadlo dobře. Ničilo mě vidět jí plakat. Kvůli mně.
"Je toho na mě hodně. Nechci být tím, kdo jsem. Chci mít normální život," na chvíli se umlčela a zalapala po dechu. Začala znovu mluvit, když vstřebala mé silné objetí. "Chci umřít na houpacím křesle," znovu utichla. Možná proto, protože jsem jí začal hladit po zádech. Rvalo mi uši, co říkala. Docházelo mi, že i já to chci.
"Chci buzerovat svoje neslušná vnoučata a společně s nimi vzpomínat na to, když jsem byla v jejich letech. Rozmazlovat je, aby mě měli radši než jejich vlastní rodiče. Radit svým dětem. Harry já nechci tenhle život," rozplakala se naplno a silně mě objala kolem pasu. Svojí hlavu zabořila do mého krku. Její studené slzy jsem nechal stékat po mé kůži a jen jí beze slova hladil. Poté se začala oddalovat. Nejprve ovšem zasyčela bolestí, a když byla znovu pár kroků ode mě, pohladila si pravou ruku. Levou rukou si promasírovala krk.
"Jsi v pořádku?" trochu mě děsilo, jak se tvářila. Muselo jí něco hodně bolet a ne jen ty slova, co řekla. Mlčela a jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.
"Co se stalo?"
"Ty ses stal!" a už znovu křičela. Setřela si slzy a ukázala na okno.
"Nikam nepůjdu!"
"To teda půjdeš!"
"Dobře," hlesl jsem a pomalu šel k oknu, od kterého stála sotva dva kroky. Když jsem byl co nejblíže u ní, tak jsem jí chytl za levou ruku, protože za tu pravou jsem si nedovolil. Volnou rukou jsem jí roztrhl celé fialové triko, které zakrývalo tu obrovskou modřinu rozlehlou od zápěstí až k rameni a kousek i k jejímu pravému prsu.
"Pane bože," špitl jsem. V tu ránu mě zapálila její dlaň na mé pravé tváři. "Co si to dovoluješ?" otočila se ke mně zády a běžela ke skříni, kde si následně vzala jiné triko, ale tentokrát s krátkým rukávem.
"Ty seš ještě tady?" zasyčela.
"To je moje vina, že jo?" polkl jsem. Co jsem to proboha zavinil?
"Že jsi mi roztrhl triko? Jo to teda je!" křičela, jak jen jí to plíce dovolily.
"Grace, nekřič tolik. A raději pojď sem. Podívám se na to," zkontroloval jsem dveře v jejím pokoji. Jediné, co by tu ještě chybělo, by byl její otec.
"Odejdi!" přikázala.
"Dokud mi to neukážeš tak ne!" vzdoroval jsem.
"Už jsi to viděl. Padej!"
"Můžu za to já? Je to z toho rána?" přikývla a sklopila pohled. "Mrzí mě to. To jsem nechtěl. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit-"
"Kolikrát ještě tohle uslyším? Budeš se mi omlouvat každý druhý den za to, že jsi idiot? Odejdi a nech mě na pokoji!" přerušila mě a znovu křičela, ale tentokrát ne tak hlasitě. Nechtěl jsem jí tam nechat s tou modřinou anebo, co to vlastně je. Nechtěl jsem jí vůbec opouštět, ale došlo mi, že dnes to prostě nepůjde. Snad zítra. Proto jsem se otočil a zmizel, jak nejrychleji to šlo.

Grace vypráví:
Jakmile jsem dorazila domů, čekal na mě otec v tichém domě a okolo sebe měl všech pět telefonů, které vlastnil. Postavil se a já jen mlčky proběhla do svého pokoje, kde mě nakonec stejně dostal. Naštěstí až tehdy, kdy už jsem na sobě měla triko s dlouhým rukávem. Nechtěla jsem se s ním hádat, ale nechtěla jsem mu ani říct pravdu. Sama jsem nevěděla, proč jsem nezůstala ve škole, ale teď když vím, jak vypadá ten flek na mém těle, je dobře, že jsem odešla. Co jsem nečekala, byl Harry. Dalo se počítat s tím, že mu možná Niall anebo Hannah něco řeknou, protože mi volali, jak jen mohli, ale netušila jsem, že se tady objeví. Měl by ležet doma na posteli a přemýšlet o tom, co udělal. Jak nehorázně špatně se chová vůči mně. Nemohla jsem přestat na něj zvyšovat hlas. Šlo to samo a byla to i úleva. Vykřičet se na osobu, kterou nemám ráda, která může za to, čím si právě procházím. Nemám ho ráda? To není pravda. Nechci ho mít ráda. Když konečně opustil můj pokoj, zavřela jsem okno na zámek a svalila se do postele. Ležela jsem na zádech, protože na pravém boku se ležet nedalo a na levém nerada ležím. Hleděla jsem do stropu a při té příležitosti se mé oči začaly znovu zaplňovat slzami. Dnes už po několikáté. Cítila jsem, jak jedna slza putuje po mé tváři a z brady kápla na krk. Další slza opakovala ten samý směr, ale stekla až k mému prsu. Pochvíli jsem ucítila, jak ta bolest na prsu mizí. Zvedla jsem hlavu a ten barevný flek začal mizet. Rozesmála jsem se. Abych se přesvědčila o tom, co jsem si myslela, tak jsem schválně nechala stéct jednu slzu na předloktí. Znovu bolest povolovala a flek se zmenšoval.
"Co to znamená?" nechápala jsem, ale měla jsem radost, že to mizí. Po minutě nebylo po ničem ani stopy.
-----------------------------------
1) Odpustí mu zase?
2) Proč to Grace začalo takhle mizet?

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Isa Isa | Web | 11. ledna 2014 v 19:55 | Reagovat

1. Jo. :3 Prosím. :D
2. To nemám ponětí.

Vůbec netuším, čím by mohlo být to, že jí to zase mizí, ale fakt mě to zajímá, takže doufám, že na vysvětlení nebudu muset čekat moc dlouho. :D Těším se na další a doufám, že mu Grace odpustí. :3 :D

2 Prostě.já Prostě.já | 12. ledna 2014 v 13:34 | Reagovat

1.Musí mu odpustit! :D
2. Nemám páru :D Je čarovná xD :D

Chci aby Harrouškovi :D odpustila a taky chci vědět, co to sakra s těma slzama bylo :D :D

3 Sisa Sisa | 13. ledna 2014 v 19:19 | Reagovat

1) ona musí
2) má takú schopnosť, jej slszy sú liečivé :D

Chcela by som vedieť čo sa stane keď Paul zistí, že je ona ten upír ktorého hladajú, pretože povedal, že ho zabije ale zároveň aj sľúbil jej otcovi, že sa k nej ani nepriblížia nie ešte aby ju zabili... tak na to som fakt zvedavá :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama