Black Hills: Lost Ghost | She heard me? | part 2.

1. září 2014 v 12:16 | Dem. |  |Black Hills: Lost Ghost.|
Moc se mi sem toho psát nechce, ale určitě chci poděkovat všem, co si přečetli první kapitolu, napsali komentář, hlasovali v anketě nebo dali hvězdičku. :) Vážně mě všechno potěšilo, tak doufám, že nikoho nezklamu. :) :D
Slyšela mě?


Charlotte vypráví:
Neuplynula ani půl hodina a otec s matkou odjeli zpátky do Londýna. Jeli zařídit převoz našeho nábytku, našich věcí a zároveň i nakoupit nějaké životu důležité potraviny. Bylo něco kolem jedné hodiny. Šedivé mraky se již stihly roztrhat a na zem tak dopadaly sluneční paprsky. Z kufru, do kterého jsem nastrkala pouze potřebné věci, jsem vyndala nabíječku na mobil. Nechala jsem si v kuchyni nabíjet telefon a znuděná jsem se rozhodla, že si znovu projdu celý dům. Pan Harris nás beztak nevzal do každé místnosti. Určitě jsme nebyli v té místnosti s velkým oknem do kterého jsem se dívala když jsme přijeli. Okamžitě jsem se tam vydala. Schody byly mírně zatočené, dřevěné a naleštěné. Zastavila jsem se, když jsem po nich vylezla do prvního patra. Už jsem tu byla předtím. Vzpomínala jsem do kterých pokojů jsme vstoupili, abych si nepřidělávala zbytečnou práci. Něco mě k tomu pokoji opravdu táhlo. Možná že to ani není pokoj, ale jen půda. Chci vědět, co tam je. Chci vědět všechno o tomhle úžasném domě.
"Koupelna," vzpomínala jsem, když jsem míjela jedny z pěti možná šesti dveří. Místnosti zde byly opravdu velké, takže jich tu nebylo dvacet, jak se na první pohled může zdát. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře. Přímo naproti bylo okno. Něco mi říkalo, že to je to okno. Pomalu jsem otevřela dveře. Pokoj na mě působil tak, že narušuji někomu soukromí.
"Halo?" zasmála jsem se. "Jistě, že tu nikdo není."
Dveře jsem otevřela úplně a pokoj si začala překvapeně prohlížet. Je vymalován starorůžovou barvou, vedle okna je starý stůl na kterém se usadil prach a na druhé straně okna stojí zrcadlo v černém rámu a na stříbrných podstavcích.
"Páni," hlesla jsem. Nikdy jsem neviděla takové zrcadlo. Pouze ve filmech, takže mě opravdu zaujalo. Místnost působila ještě větší, protože zde nebyla postel, ale podle fleků na stěnách se dalo zjistit, kde postel kdysi stála. Napadlo mě, že právě tady mohl někdo zemřít. Při té myšlence mnou projela studená vlna mrazu, ale i zvláštní energie. Na okamžik jsem zavřela oči a když husí kůže ustala znovu jsem je otevřela. V celé místnosti pak byla jen středně velká obyčejná skříň. Působí obyčejně, ale je na ní vidět, že z našeho století není.
"Mám pokoj," pousmála jsem se.
Začala jsem hledat zásuvku. Jednu jsem našla hned za dveřmi a ta další byla u okna.
"Konečně člověk."
"Co?" Otočila jsem se ke dveřím. Zdálo se mi, že něco slyším, ale nikde nic podezřelého nebylo. Nejspíš to byly trubky nebo vítr. Náhle se domem rozneslo zvonění. Nejprve jsem se lekla, ale poté jsem se zasmála.
"Je to jen mobil Lolo. Tvůj vlastní mobil!" Okamžitě jsem běžela ven z pokoje, po schodech a rychle do kuchyně.
"Mami?"
"Nudíš se?" zeptala se.
"To mi voláš kvůli tomuhle? A ani ne. Možná trochu," pokrčila jsem rameny, i když vím, že ona to nemůže vidět.
"Napadlo mě, že by ses mohla jít projít po městě. V kuchyni jsem nechala plánek města."
"Jo, vidím ho," odvětila jsem, když jsem ho zrakem spatřila na kuchyňské lince.
"Možná půjdu."
"Dobře. Nevím, kdy dorazíme. Na večer už ale budeme doma. Ještě ti zavolám."
"Fajn, ahoj."
"Nikam nechoď."
Zavěsila sem a prohlédla si ten plánek. Asi bude lepší, když si projdu město než sedět tady. Mobil jsem odpojila z nabíječky, vzala obě tyhle věci a plánek. Kufr ležel na zemi u jídelního stolu. Vrátila jsem tam nabíječku a z kufru vyndala černou koženou bundu.
"To by mělo stačit," usoudila jsem. Venku taková zima není, takže pouze džíny, tričko se smutným smajlíkem a kožená bunda budou stačit.
"Prosím, nenechávej mě tu…"
Niall vypráví:
"Další lidi, co utečou, až jim Harris řekne, že tu někdo zemřel," sledoval jsem rodinu, která zrovna přijela. Otec, matka a dcera. Povzdechl jsem si. Neslyšel jsem, co si říkají a nějak mě to ani nezajímalo. Pouze jsem je pozoroval. Ani nevím proč, ale vidět nové tváře je uklidňující. Vždy jim dávám jména a vymýšlím si, co je to za rodinu. Od té doby, co jsem v tomhle domě už tu bylo šest rodin, ale žádná se sem nenastěhovala. Šílím z toho. Chybí mi povídat si s někým, chybí mi život, který jsem měl. Vše mi chybí.
Blondýnka stojící kousek dál od rodičů a Harrise si začala dům prohlížet.
"Sem se podívej," lákal jsem jí, i když vím, že by mě nikdy nemohla vidět nebo slyšet. Zamával jsem, když se začala dívat do okna, ve kterém stojím. Nic. Neutíká, nekřičí, nic. Nevidí mě. Povzdechl jsem si a odešel z místnosti. Tenhle dům znám už nazpaměť. Není se čemu divit, když už tu jsem deset měsíců. Prošel jsem dveřmi do jiného pokoje. Posadil jsem se na zem vedle nočního stolku a zády se opřel o zeď. Hodně dlouho jsem tam seděl, než jsem zaslechl hlasy a zavření dveří. Rychle jsem se postavil a šel za nimi. Byl jsem zvědavý, jak budou reagovat, až jim Harris řekne, co se zde stalo. Zastavil jsem se ve dveřích do kuchyně a pozorně si je prohlížel. Tu dívku vůbec nezajímalo, co se řeší.
"Ukážu vám to tady," řekl Harris a všichni ho následovali. Uhnul jsem jim, aby mohli projít dveřmi. Teoreticky jsem nemusel, protože prakticky mohli projít mnou, ale jsem slušně vychovaný. Následoval jsem je. Zavedl je pouze do některých místností. Asi po deseti minutách se vrátili zpátky do kuchyně.
"Mami," blonďatá dívka nechala tázací pohled na svojí matce.
"Judith," ten stejný pohled na ní nechal i pán stojící vedle.
"Když já nevím. Někdo tu zemřel."
"Vy už to víte? A jste pořád tady?" divil jsem se. Obvykle všichni hned nasednou do auta, ale to že vůbec do toho domu vstoupili je zázrak.
"Duchové přece neexistují, takže se nemáš čeho bát a takový dům za tak málo peněz by byla škoda alespoň nezkusit."
"Pane, já ale existuji," odpověděl jsem mu. "A dokázal bych vás vystrašit."
"Mami, prosím."
"Judith."
"Jo, Judith," přešel jsem blíže k nim. "Je to celé na tobě Judith," řekl jsem.
"Tak fajn. Zkusíme to."
"Vážně?" divil jsem se.
"Mám spolubydlící," a měl jsem také radost. Ještě jsem se ujistil, že Judith ty papíry opravdu podepíše a pak jsem byl na odchodu, když se najednou ta dívka zeptala: "Kdo je zabil? Otec?" Vrátil jsem se zpátky ke stolu, zatímco Judith odešla z místnosti. Zaujal jsem její místo u stolu vedle Harrise. Seděl jsem naproti té dívce a jejího otce. Říkal jim, co se tu před deseti lety stalo. Chtěl jsem to slyšet, protože když jsem byl ještě živý, hodně lidí o tom mluvilo, o tomhle domě a tak jsem si myslel, že mi Harris řekne něco více, neřekl.
"A dál?" Ještě něco s tímhle domem je, že?" zeptala se na jistotu. To mluví o mně?
Harris začal vyprávět můj příběh. Opravil jsem ho. Nezemřel jsem v lese, ale na verandě. Zaskočilo mě, když řekl, že mě už rodiče pohřbili. "Oni mě nehledají? A jak to, že nikdy nenašli mé tělo?" byl jsem v šoku. Vím, že jsem mrtvý, ale vlastní rodiče mě strčí do hrobu, když nenašli ani tělo? To se nemá dělat.
Zvedl jsem se a odešel do té samé ložnice a posadil se u toho samého nočního stolku jako předtím.
Přemýšlel jsem. "Zemřel jsem na verandě. Probudil jsem se v noci a zvedl jsem se z vlastního těla."
Vzpomínal jsem na ten večer. Celý mi proběhl před očima. Trvalo mi vzpamatovat se z šoku, že jsem zemřel, a když jsem další den šel dopoledne na verandu, tělo bylo pryč.
"Nerozumím tomu. Nerozuměl jsem tomu tehdy a ani teď," tiše jsem pronesl do prázdného pokoje. Myslel jsem si, že mě někdo našel, odvezli tělo a prostě jsem pro všechny zemřel. Jenže oni tělo nikdy nenašli. "Co se sakra stalo?"
Z přemýšlení mě vytrhlo až to, když někdo volal. Zvedl jsem se a šel jsem za ní. Zastavil jsem se znovu ve dveřích a pozoroval jí, jak si vše zaujatě prohlíží.
"Konečně člověk," povzdechl jsem si. Byl to takový radostný povzdech.
"Co?" otázala se a dívala se přímo na mě. Znehybnil jsem, slyšela mě? Určitě mě ale nevidí. Polekala se nějakého zvuku a poté se rozeběhla, když zjistila, že je to její mobil. Proběhla přímo skrz mě a já následně utíkal za ní.
"Nikam nechoď," řekl jsem. Zdálo se, že mě už neslyší. Doufal jsem, že ano. Když mi podle jejího počínání došlo, že opravdu odejde, tak jsem to zkusil znovu.
"Prosím, nenechávej mě tu…" a byla pryč.

"Samotného," doplnil jsem svojí větu se vzdechem.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Budu ráda za komentář, ale jste ochotní tohle číst? :D

Ano
Ne

Komentáře

1 Ace Ace | Web | 1. září 2014 v 12:58 | Reagovat

Vypadá to fakt zajímavě. Tvoje povídky dělá strašné dobré to nadpřirozeno, které do toho dáváš a na které já nemám dostatek fantazie. Bohužel. A to jsem si vždycky myslela, že nějakou fantazii mám, ale asi ne tak velkou. :D Líbí se mi to. A těším se na další díl. Tvoje psaní mi chybělo.
Jinak, že se ještě vrátím k F1. Strašně mě na těch dnešních závodech mrzí to, že to je všechno o tom, jak ti ten šéf té stáje řekne, jak máš jet. Třeba...jel se jeden závod, teď už si nepamatuju, který to byl, ale vím, že na prvním místě byl Roseberg a na druhém Hamilton a oni prostě jim řekli do těch rádií, že Roseberg má Hamiltona pustit před sebe a už ho nepředjíždět. Přijde mi to strašně nefér, že nejezdí sami za sebe, ale za stáj. Já strašně zbožňuju film Rush. Nevím, jestli si ho viděla, ale je to o formuli za dob Laudy a Hunta. Tenkrát každej jel za sebe. Jezdili si jak chtěli a nenechali si to diktovat tou stájí a to mi přišlo fajn, protože ty závody byly něčím zajímavé. Ale takhle, když ti prostě řeknou, jak to má skončit, tak to mě strašně mrzí.

2 kaja & sofia kaja & sofia | Web | 2. září 2014 v 14:51 | Reagovat

No proste toto je skvelé...dievča ty máš vážne talent..nikdy ma nebavilo čítať poviedky ale táto je vážne skvelá...som hrozne zvedavá ako to bude pokračovať a či nakoniec Lola zistí že v tom dome je vážne duch..a ináč je skvelé že ten príbeh nerozpráva len jedna osoba :ň

3 Michelle Michelle | Web | 11. září 2014 v 21:17 | Reagovat

Tahle kapitola se mi líbila ještě víc než ta první a to už je co říct. Tahle povídka se ti zatím daří moc pěkně! :) Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat a co si pro hlavní hrdinku vymyslíš! :)

4 adie adie | 12. října 2014 v 20:05 | Reagovat

Slyšela ho nebo ne? Asi ne, že? :D Stále si pamatuju tu radost, když jsi mi napsala, že se vracíš. Byla jsem strašně šťastná a teď jsem taky kdykoliv otevřu tenhle blog :D. Zajímalo by mě, jestli Nialla někdy uslyší. nebo se s ním dokonce začne bavit? Doufám, že jo. Nedokážu si představit, že bych žila několik let jako duch v nějakém starém a prázdném domě. Asi by mi hráblo (hah, už se stalo.).. Ale fakt jsem strašně zvědavá, co bude dál.. chyběly mi tvije story.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama