Black Hills: Lost Ghost | The story of blond boy | part 5.

18. října 2014 v 10:18 | Dem. |  |Black Hills: Lost Ghost.|
Pár žvástů...Jak tu povídku po sobě čtu, tak není zdaleka tak dobrá, jak jsem si myslela, že by mohla. Čím více kapitol chci napsat, tím hůře se mi píšou. :D Není to o tom, že bych nevěděla, co napsat, ale jak. Tohle není prostě moje liga. Z toho plánu, co jsem si pro povídku dala, jsem včera dokončila kapitolu, která bude přesně v půlce povídky. Co tím chci říct? Že mám dokončenou půlku povídky a už se mi to píše špatně. :D Není to blok nebo to, že by mě to nebavilo, ale dala jsem si na břemena další těžký kalibr (jak dělám vždy a všude) a to takový, že takovéhle příběhy na taková téma neumím prostě psát. Tím vás nechci pomalu připravit na to, že povídku nedokončím. Chci jí dokončit, ale spíše vás připravuji na to, že kapitola od kapitoly bude horší a horší. Už teď je to poznat a hrozně mě to štve...

Příběh blonďatého chlapce



Niall vypráví:
"Začalo to tak, že jsme se s přáteli rozhodli se sem vydat. Nikdo normální sem snad nechodí, ale on měl ten blbý nápad a říkal, že to bude sranda. Upřímně? Byl jsem strašpytel a bál jsem se, ale nechtěl jsem, aby si ze mě pak utahovali…"
"Řekneš mi kdo? Kdo jsou tví přátelé?" přerušila mě. Věnoval jsem jí krátký úsměv. Nejsou to mí přátelé. Už ne.
"Zayn, Liam a Harry," hlesl jsem. Vím, že jí přivezl včera domů a vím i to, jak si o něm povídala s Judith. Po tolika dnech jsem byl rád, když jsem ho znovu mohl vidět.
"Počkat, Harry?" Překvapeně se na mě podívala. Přimhouřila oči a zdála se zamyšlená.
"Přesně ten samý, který tě dnes vezl domů," ujasnil jsem její myšlenky.
"To by vysvětlovalo, proč byl tak zvláštní, když mě vezl," řekla tiše, skoro to vypadalo, že bych to ani neměl slyšet. Zaujalo mě to, co řekla.
"Nemluvil…o mě?" Otázal jsem se.
"Ne," odvětila okamžitě. "Moc jsme nemluvili."
Ano, jistě, že o mně nemluvil. Co jsem si myslel? Zajímalo by mě, jestli si na mě někdy vzpomene. Jak se asi musel cítit, když celá ta akce byla jeho nápad a já kvůli tomu přišel o život?
"Můžeš pokračovat?" Vyrušila mě z přemýšlení.
"Ovšem," zavrtěl jsem malounko hlavou a navázal, kde jsem skončil.
"Nakonec jsme tedy šli všichni. Můžu i detaily?"
"Jistě, chápu, že si chceš povídat a já chci všechno vědět," odpověděla s širokým úsměvem.

"Fajn, měli jsme baterky. Každý měl svojí. Dům byl zamčený, takže jako první jsme šli na verandu jen pár kroků od altánu. Byla tma a měl jsem z toho špatný pocit. Někdo v tom domě zemřel a my jen tak přišli. Oni ale byli plný elánu a nadšení. Harry na mě poznal, že se necítím dobře a navrhl mi, abych zůstal tady, pokud si nechci obejít celý dům, že se pro mě vrátí. Jenomže…" nadechl jsem se.
"Viděl jsem výraz Liama a Zayna. Pohledem mi říkali, že jsem srab. Nikdy jsem se s nimi moc nebavil. Vše kvůli Harrymu. Je nebo byl ve fotbalovém družstvu a tam se s nimi seznámil. Většinu dětství jsme to byli pouze my dva, ale střední škola dělá své, chápeš?" Pomalu přikývla. Ještě stále mi věnovala veškerou pozornost, za což jsem jí musel poděkovat, alespoň úsměvem.
"No a prostě jsem se rozhodl, že půjdu s nimi. Za domem je velká zahrada a možná to bylo tou tmou, ale byla celá prázdná. Harry navrhl, že bychom se mohli zajít do lesa. Pamatuji si, že jsme všichni rozsvítili své baterky, protože nebylo vidět ani na krok a také si pamatuji to, že cesta k lesu byla dlouhá, ale když se teď podívám z okna, tak to je sotva pět minut chůze. Tehdy jsme měli asi všichni trochu strach. Já ho měl velký, ale i kluci šli pomalu. Poté byla slyšet sova možná dvě. Jakmile jsme tam došli, tak jsme se zastavili a svítili baterkami dál. Na začátku ten les není vůbec hustý, jenže Harry chtěl jít dál. Samozřejmě jsme šli, protože to řekl Harry. Když po několika minutách Harry řekl, že půjdeme zpátky, tak se mezi stromy něco mihlo. Bylo to rychlé a dlouhé. Zayn byl první, kdo začal utkat zpátky k domu. V ten moment, kdy se to ozvalo znovu, jsem upustil baterku a Liam také běžel pryč. Harry mi opakoval, že je to jen zvíře a raději bychom měli odejít pomalu. Taky se navážel do těch dvou, že jsou první, kteří utekli. Vím, že mě poplácal po rameni a pak začal odcházet. Sehnul jsem se jen pro baterku, ale vypadly z ní baterie. Nandal jsem je zpátky a hned na první pokus to bylo správně. Otočil jsem se a všude byly jen stromy a Harry nikde. Viděl jsem trochu světla z jeho baterky, tak jsem se tím směrem vydal…"
"Zavolal jsi na něj?" přerušila mě se svraštěným obočím, jakoby věděla, že ne a zároveň mi tak říkala, že jsem to měl udělat. Měl jsem. Možná bych stále žil.
"Nezavolal jsem. Nechtěl jsem, aby si mě pak všichni dobírali, že jsem se bál být chvíli sám. Navíc jsem stále viděl to světlo. Děsila mě ta situace. Slyšel jsem sovu a ptáky. Začal foukat vítr. Byla to scénka jak z hororu. Všude po těle jsem měl husí kůži, ale nejvíce jsem se lekl, když okolo mě něco proběhlo. Slyšel jsem, jak to přestalo utíkat a tak jsem se tím směrem podíval a viděl jsem jen pitomou lišku. Na hrudi se mi ulevilo, ale když jsem se podíval a chtěl jít dál, tak už jsem Harryho světlo z baterky neviděl. V duchu jsem si říkal, že to byla jen liška, co nás poprvé vyděsilo a nalhával jsem si, že když zůstanu klidný nic se nestane. Trvalo mi dlouho než jsem našel cestu zpátky, ale asi jsem jí neměl najít. Došel jsem k verandě a pak…"
"Pak, co?"
"Nevím," sklopil jsem pohled na své dlaně.
"Ty nevíš?" divila se, ale já opravdu nic nevěděl.
"Někdy brzy ráno jsem se probudil, vstal jsem, ale cítil jsem se divně. Prázdně a slabě. Pak jsem uviděl na zemi své tělo. Nedocházelo mi to. Vlastně ano, ale nechtěl jsem to pochopit. Zbláznil jsem se. Běžel jsem na zahradu, ale čekal mě jen náraz. Mohl jsem jedině do domu. Několikrát jsem zkoušel vyjít ven, ale nikdy mě to nepustilo. Opravdu nevím, jak jsem zemřel, co se mi stalo, ale vím, že mé tělo nikdy nenašli. Slyšel jsem to říkat od Harrise, když to vyprávěl tobě a tvému otci," řekl jsem jí to jediné, co jsem věděl.
"Ty jsi vstal ze svého těla?"
"Vždyť jsem to právě řekl. Bloudil jsem domem, snažil jsem se dostat ven a vím, že jsem během dne na nějaký čas usnul a když jsem chtěl jít zpátky ke svému tělu, tak tam nebylo. Myslel jsem si, že ho někdo našel a odvezli ho, ale až teď vím, že ho nikdy nenašli," vzpomněl jsem si, že mě rodiče pohřbili i bez těla. A co Harry? Jsem pro něj také mrtvý?
"Něco mi na tom nesedí," zamyslela se.
"K tomuhle domu jsem neměl ani citový vztah. Nechápu, proč jsem tedy zůstal tady," trochu jsem se rozčílil.
"Nikdo tvé tělo neodvezl," šeptala. Zhluboka se nadechla a věnovala mi neklidný pohled.
"Myslíš… myslíš si, že by se tvého těla mohl zbavit vrah?" otázala se znovu tiše.
"Vrah? Nikdo mě nezabil. Třeba jsem dostal infarkt. Svoje tělo jsem si poprvé prohlížel a nic zvláštního na něm nebylo. Bylo čistý, leželo tam a nikde nebyla krev," ano, jsem si jist, že takhle to bylo. Pamatoval bych si, kdyby mě někdo zabil.
"Dobře, promiň. Jen mě to napadlo," řekla se sklopeným pohledem.
"Je tu ještě někdo?" Náhle se zeptala.
"Myslíš ducha?"
"Ne, sedm trpaslíků," odvětila nejprve však protočila oči v sloup.
"Nikoho jsem neviděl a za tu dobu jsem si jistý, že tu nikdo jako já už není," pokrčil jsem rameny.
"A proč ty jsi tedy tady?"
"Taky bych byl raději na Hawaii," následně si mě změřila pohledem. Vypadala znovu zamyšlená.
"Zemřeli tu před tebou čtyři lidi a ty jsi tu jediný duch. Dům tě od sud nechce pustit. Je to zvláštní a já tomu prostě nerozumím," vypadala zklamaně. Nemá k tomu důvod, ne?
"Co se děje? Ty nemusíš ničemu rozumět," chtěl jsem jí pohladit, cítil jsem, že v takovém okamžiku by to bylo na místě, ale nemohl jsem. Necítila by to.
"Já vždy všemu rozumím. Ale duchové, příšery, UFO a já nevím co dál jde mimo mě," povzdechla si.
"Měla by jsi se vyspat. Byl to dlouhý den," změnil jsem téma. Nechci po ní, aby něčemu rozuměla. Potřebuji si pouze s někým občas promluvit.
"Jo, jasně," zasmála se.
"Tak já půjdu," zvedl jsem se z její postele.
"Kam?"
"Kamkoliv. Nebudu tě rušit," věnoval jsem jí krátký úsměv.
"Jak to že tě vidím až teď?"
"Charlotte, já nevím. Vím to, co víš teď ty."
"Už mi nikdy takhle neříkej," zvýšila hlas a hrozila ukazováčkem. Zasmál jsem se a beze slov přikývl. Mě se to jméno líbí, ale pokud má raději Lola, tak to beru. Koneckonců je to moje jediná kamarádka. Doufám tedy. Pomalu jsem šel ke dveřím, kterými jsem poté prošel. Můj cíl byl obývací pokoj, kde jsem si stoupl před okno a vybavil jsem si na příjezdové cestě Harryho v jeho autě.
"Nebyla to tvoje vina," v hloubi duše mi něco říkalo, že si do bude brát osobně. Harry takový byl vždy a nesnášel pocit, když někomu ublížil.
"Chybíš mi."
-------------------------------------------------------------------
Ani dnes mě nenapadají slušné otázky. :D

1. Dává si to Harry opravdu za vinu, jak si Niall myslí?
2. Mohl ho někdo zavraždit? Nějaké nápady...? :D
3. Bude Lola pátrat po tom, co se stalo?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 adie adie | 18. října 2014 v 13:46 | Reagovat

1. Tak jako, doufám, že ano. neměl ho tam nechat samotného.. :(
2. Asi mohl :D Ale.. já nevííím.. třeba ho napdal zuživý mravenec, nebo něco takového. jistá si nejsem..
3. Pevně v to věřím :)

Není pravda, že jsou ty kapitoly horší (resp. tahle), zdá se mi, že mjí stále stejnou kvalitu, ne-li lepší :)

2 kaja kaja | Web | 18. října 2014 v 16:32 | Reagovat

1.ja si myslím že určite áno,však on ho videl posledný a tak rýchlo zmizol,ak by tam ostal s ním možno by bol Niall ešte na žive.
2.toto je pre mňa fakt záhadou,ak vravel že na svojom tele nevidel žiadne rany tak asi nie,ale možno naozaj dostal infarkt ak zbadal niekoho z tých duchov čo tam predtým boli a kedže on zomrel dal im (tým ostatným duchom) tým slobodu
3.jasné že bude,vidno že ju to dosť zaujalo a že chce zistiť čo sa v skutočnosti s Niallom stalo.
No a nakoniec neviem odkiaľ si zobrala pocit že ti to nejde,mne sa naopak táto poviedka páči a čím dlhšie ju čítam tým viac chcem vedieť ako to nakoniec dopadne :)

3 Johny Johny | Web | 19. října 2014 v 12:08 | Reagovat

Pekný lay.

4 Luss Luss | Web | 20. října 2014 v 23:24 | Reagovat

Já si to přečtu! I promise!! Hned, jak zase bude chvilinka času, tak jdu na to ;):D

Jen ti chci říct, že na blogu je nový díl ;) a doufám, že tento týden hnu i s druhou povídkou:)...

5 Luss Luss | Web | 1. listopadu 2014 v 21:25 | Reagovat

1. dává, jistěže jo.. neměl ho tam nechat:(
2. myslím si, že si to jen nepamatuje.. že si na to časem vzpomene nebo tak jak umřel:D:D... ale fakt nevím, bude to zajímavé :O
3. 100% ano!!

-konečně jsem se k tomu dokopala -.-:D je to úžasný! těším se na pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama