Black Hills: Lost Ghost | Library | part 6. 2/2

29. listopadu 2014 v 9:09 | Dem.
Zase poněkud slabší díl. :/ Jsem ráda za vaše komentáře u minulého dílu. Můžu klidně prozradit, že v něčem jste se trefili a po tomhle dílu si možná už bude někdo s něčím jistý, ale nechci předbíhat. :D
Knihovna


Charlotte vypráví:
Bylo těžké vybrat si pár knih z tak široké nabídky, když ani nevím, co přesně hledám. Nechtěla jsem ovšem Harryho zdržovat, tak jsem vzala osm knih, které mi přišly nejzajímavější a hlavně jedny z těch silnějších a vydala se k recepci. Harry tam už čekal. Podíval se na své hodinky.
"Dvacet minut," vyhodil ruce do vzduchu. "Jsi tam ty knížky i četla, ne?"
"Tak nějak," odvětila jsem a s jeho pomocí jsem knihy položila na recepční stůl. Zamrazilo mě, když se mě dotkl, ale to je jen ta má nervozita.
"Víš ty, co? Můžeš si je půjčit a nemusíš platit zálohu" Najednou bude milá?
"Já to zaplatím."
"Říká, že nemusíš," Harry protočil oči v sloup.
"Kolik to je?" trvala jsem si na svém.
"Můžeš jí na to dát tašku, abychom mohli jít?" Ta paní udělala to, co on řekl.
"Tak děkuji." Nandala jsem opatrně knihy do igelitové tašky, na které byl napsaný název města.
"Hlavně je přijď vrátit!" Nevydrží být milá dlouho.

"Takže ty tohle čteš často?" Začal konverzaci, když jsme vyšli z budovy.
"Zajímá mě to," opakovala jsem se z dřívější doby, protože nevím, co jiného bych mu měla odpovědět. Tím naše konverzace skončila. Mlčky jsme šli po chodníku, který se stáčel do velkého kruhu, aby doplňoval kruhové náměstí. Uprostřed byla kašna, keře a lavičky. Periferním viděním jsem zjistila, že je trochu nervózní. Něco mi to i uvnitř mě říkalo. I já byla nervózní a až teď jsem si uvědomila, kdo to je. Je to Harry, Niallův kamarád. Je nervózní, protože pojede znovu k tomu domu? Teď když vím, co se tam stalo, tak chápu Harryho chování.
"Vlastně bych ti tu knihu mohla dát třeba zítra nebo ve škole," řekla jsem. Pokud k tomu domu nechce, tak nemusí.
"Čekal jsem na tebe dvacet minut. Na tu knihu dva měsíce, takže si pro ní teď jedu," pousmál se, ale nebyl to ten jeho typický široký úsměv, který vás nutil se také usmívat. Byl krátký a byl falešný.
"Jak chceš," pokrčila jsem rameny, aby to vypadalo, že mi na tom nesejde, ale pozorovala jsem ho celou dobu. Uvnitř jsem křičela, protože bych mu ráda řekla, že Nialla vidím a ráda bych věděla, co si on o jeho smrti myslí. Jenže bych byla za cvoka. Sama si tak připadám. Mluvím s duchem, chci se o něm samotném dozvědět něco více a mám plnou igelitovou tašku almanachů, která je na prasknutí.
"Samozřejmě, že jsem cvok," tiše jsem konstatovala. Harry byl dva kroky přede mnou a nezdálo se, že by mě slyšel. Další otázky od něj bych nepotřebovala.
"Jsi v pořádku?" otázal se najednou. Neotočil se ke mně čelem, a proto jsem v mírném šoku na tuto otázku odpovídala jeho zádům.
"Jo, jasně," svraštila jsem obočí. V mém tónu hlasu šlo rozpoznat, jak jsem mimo z jeho otázky. Prostě mě jen překvapilo, že se z ničeho nic zeptal. Slyšel mě snad, když jsem šeptala? Avšak, pokračovali jsme mlčky až na parkoviště k jeho auto. Byl to opravdu kousek, ale cestou jsem nezaznamenala nic zajímavého. Žádné zvláštní budovy, nijak extra výrazné malé krámky v ulicích.
"Jsem opravdu rád, že mi tu knihu půjčíš," promluvil, když z dálky jednoho metru odemkl dálkově auto.
"Musíš mi ji vrátit," odpověděla jsem okamžitě. Zastavil se u svého auta a s přimhouřenými víčky se na mě díval.
"Jistě, že ti ji vrátím," udělal na mě ten pohled, jako bych ho právě z něčeho obvinila, ale on v tom zaručeně neměl prsty.
"Dobře," na nic více jsem se nezmohla. Nepatrně zavrtěl hlavou a v duchu si klidně mohl myslet, že jsem hloupá. Vypadalo to tak.
Jakmile jsme se posadili do auta a motor už byl nastartovaný, ledabyle se otázal: "Kolik ti je?"
"Devatenáct. Tobě?" Já se ovšem o odpověď opravdu zajímala, kdežto on tak nevypadal.
"Taky. To znamená, že budeme ve stejné třídě," odpověděl suše. Moc ho sice neznám, ale nálady umí měnit dokonale. Možná se pletu a jen se mu nelíbí myšlenka, že jede zase k tomu domu. Jsem velmi zvědavá, ale nenapadá mě zatím nic, jak bych se ho mohla na Nialla a onen den zeptat. Pravda, Harry asi nebude zrovna hovorný člověk, ale byl tam tu noc. Třeba viděl nebo slyšel něco důležitého. Niallovi se představa, že ho někdo zabil nezamlouvá, ale nechce se mi věřit, že by v osmnácti dostal infarkt, což je možné, ale netradiční. Jak by tedy jinak mohl zemřít než tak, že ho někdo zabil. Možná to ani nebylo schválně. Tu noc tam byli tři lidi, alespoň o třech vím a Nialla též. Mohl to být někdo z nich? Někdo z jeho přátel? Právě s jedním z nich sedím v autě...
"Zamyšlená?" Krátce se usmál poté, co jsem zavrtěla rychle hlavou. Uvědomila jsem si, že už jsme dávno na cestě. Zrovna jsme minuli poslední ulici na náměstí.
"Ano," odvětila jsem s poškrábáním se na čele.
"Můžu vědět o čem jsi přemýšlela?" Znovu se zdál nezaujatý. Proč se tedy ptá?
"To bys nepochopil. Holčičí věci a tak," lhala jsem.
"Budeš mít svoje dny?" zasmál se. Překvapeně a trochu znechuceně jsem se na něj podívala. Nikdy jsem se o takových věcech s klukem nebavila. Kromě Thomase, který je gay a mého bratrance, který mě donutí s ním vždy o všem mluvit.
"Ne," odpověděla jsem.
"To bylo trochu dlouhé ne," zasmál se znovu. Pouze jsem zavřela oči a přála si, abychom už byli doma.
"Promiň," na malou chvíli se na mě podíval. Asi aby dokázal, že to myslí vážně nebo se prostě jen podíval. Neodpovídala jsem. Nebyla jsem uražená nebo tak nějak, ale nechtělo se mi mluvit. Abych měla cestou, co dělat a nevypadalo to, že se nudím, rozhodla jsem si přečíst něco z nějaké knížky. Cítila jsem, jak se po mě dívá, zatímco já čtu. Bylo to nepříjemné, ale nereagovala jsem na to. Text v knize nebyl nějak zajímavý. Stihla jsem si přečíst jen to, co je to duch a jaké druhy ducha jsou. Kdysi bych si myslela, že čtu nějakou fikci, ale mám jednoho v domě, takže můj názor se pomalu mění. Duch je prý inteligentní bytost a podle nějakého Kardeca, který duchy zařadil do jednotlivých skupin, je počet těchto kategorií obrovský, ale přeci jen si trval na třech základních. Niall by mohl spadat do třídy 'bloudící duše' či 'duše zajatec času a prostoru'. Oba tyto názvy se k jeho případu hodí. Nejsem si, ale jistá jejich charakteristikou. Budu toho muset přečíst víc a abych to pochopila, bude mi muset Niall říct o jeho životě. Co dělal, jaký byl a tak dále. Jestli ho nedokážu ani nikam zařadit, jak bych byla schopná mu pomoci?

"Jsme tady."
"Opravdu?" překvapeně jsem zavřela knihu a ujistila se, že jsme vážně na místě.
"Asi tě vážně tohle téma baví," pohledem sklouzl na knihu, kterou jsem stále svírala. Nevinně a nervózně jsem se pousmála.
"Počkáš tady nebo chceš jít taky?" zeptala jsem se, přičemž jsem vracela knihu do igelitové tašky. Poté jsem mu věnovala pohled a zjistila, že se prázdnýma očima dívá na jedno a to samé místo. Díval se někam na dům. Jeho pohled se mi nelíbil.
"Jistě, že nechceš, když jsi byl celý roztěkaný z toho, že tu bydlím," došlo mi. Sama nad sebou jsem protočila oči v sloup a vystoupila z auta.
"Půjdu s tebou," oznámil, když otevřel dveře od auta. Následně je zabouchl a postavil se vedle mě. Ruce si zastrčil do předních kapes u černých džínů. Překvapilo mě, že se rozhodl jít. Na něm určitě něco je. Mám z Harryho zvláštní pocit a nemůže to být jen tím, jak dospěle a tajemně vypadá.
"Půjdeme?"
Pouze jsem přikývla a vydala se k domu. Na verandě bylo plno krabic s našimi věcmi. Žádní stěhováci tu už nebyli, což znamená, že teď bude všechna práce jen na nás třech. Dveře domu byly otevřené a k mému štěstí zrovna vyšla máma ve špinavých teplákách a tričku. Na tváři měla ten typický úsměv matky, když vidí svojí dceru s nějakým chlapcem.
"Hlavně ať nic neříká!" modlila jsem se v duchu.
"Mami tohle je Harry. Půjčím mu jednu knížku," trochu jsem seznámení odflákla, ale není to můj přítel, abych na tváři měla šťastný úsměv.
"Dobrý den," Harry mé matce podal ruku, která stála ještě chvíli nehybně.
"O ano, já jsem Judith," pousmála se a jeho ruku přijala.
"Skvělý… mami, kde mám knížky?" otázala jsem se trochu hrubě.
"V pokoji v některé z těch krabic. No, ráda jsem tě poznala, ale musím do práce," poslala mu další úsměv a zmizela někam za verandou. Sledovala jsem jí, protože jsem se chtěla ujistit, že opravdu půjde něco dělat a nebude nás šmírovat.
"Tvoje máma je…" vydechl. Zaujala jsem slov dříve než on. "Hrozná. Já vím."
"Vlastně jsem chtěl říct, že je v pohodě," pokrčil levým ramenem.
"Mám jí ráda, ale ty jí neznáš." Rukou jsem dala povel, aby mě následoval do domu. Byly to pouze tři kroky. Pro někoho obyčejné tři kroky jenže pro Harryho ne. Těsně před prahem se zastavil. Když mi došlo, že mě nenásleduje, otočila jsem se, abych ho zkontrolovala. Tentokrát to byl on, kdo měl nevinný a nervózní úsměv.
"Harry, je to jen dům," zasmála jsem se. Chápu, že tu byl tu noc, kdy přišel o kamaráda, ale tohle už je trochu moc. Vlastně ani nebyl v domě pouze na zahradě.
"Pojď dovnitř," s úsměvem jsem dala další povel, ale tentokrát hlavou.
"Vidíš? Ani to nebolelo." Konečně, vstoupil. Otočila jsem se, abych mohla pokračovat dál v chůzi a i když se může zdát, že jsem si už na blonďatého ducha v mém domě zvykla, stejně jsem se ho na schodech trochu lekla. Stál přesně nahoře, na posledním schodě a na tváři měl úsměv.
"Dobrý?" Objevil se vedle mě zprava Harry.
"Jo, jasně," povzdechla jsem si. Niall už tam nestál. Šel po schodech dolů.
"Vypadalo to, že ses lekla nebo tak nějak," pokrčil rameny a podíval se směrem, kam jsem se dívala já. Nevidí ho, že? Kdyby ano, tak by se tvářil úplně jinak.
"Půjdeme najít tu knížku, ne?" Odvrátila jsem téma. V tom se Niall zastavil uprostřed schodů. Bylo by lehčí, kdyby tam nebyl. Cítila jsem se zvláštně, když jsme okolo něj procházeli. Jeho modré oči se leskly, i když vypadly, že čekají na pohled od Harryho. Jeho úsměv byl čistě upřímný a šťastný. Měl radost, že ho vidí, ale zároveň ho mrzelo, že on nevidí jeho.
"Harry?"
Bohužel, Harry nereagoval.
"Je tu celkem zima, ne?" zasmál se. V chůzi jsem se nezastavila, abych mu jen odpověděla.
"Mě zima není."
"Myslíš, že mě cítí?" Objevil se z čista jasna v chodbě Niall.
"Je mu zima, tak třeba možná… " radoval se. Nejsem si jistá, jestli to, že je Harrymu zima má něco společného s tím, že Niall je duch. Ležela jsem vedle něj v posteli a zima mi nebyla.
Niall na nás v chodbě počkal a následně se připojil k Harrymu. Šel vedle něj a prohlížel si ho. Otočila jsem se na ně pouze jednou, protože jsem nechtěla, aby si Harry myslel, že se otáčím jen kvůli němu a nepochopil by to špatně.
"Je tu nepořádek," trochu jsem se styděla.
"Chápu to. Vždyť jste se právě nastěhovali. Vážně byste si měli zařídit topení nebo krb," oklepal se zimou. Nechápu, proč je pořád vedle něj. Harrymu je akorát zima a nechci, aby vykládal, že žijeme v mrazáku. Raději jsem to nekomentovala, odložila jsem igelitku na postel a začala jsem hledat knihu pro Harryho. Nebylo to těžké. Všechny krabice jsem si popsala a knihy seřadila podle autorů jak jdou v abecedě za sebou, takže jsem Zabijáka našla do minuty.
"Děkuju, opravdu," převzal si ode mě knihu s úsměvem na tváři.
"Cestu ven najdu sám. Takže se uvidíme až ve škole?"
"Jasně, ve škole," přitakala jsem. Usmál se, ještě než odešel z mého pokoje.

Niall se na mě zmateně podíval a okamžitě vyběhl za ním. Musela jsem se jeho reakci zasmát, ale upřímně mi ho bylo líto. Niall by byl mnohem radši, kdyby mohl mluvit s Harrym. Třeba to nějakým způsobem půjde, ale hlavní pro mě je, abych mu pomohla a pochopila, proč stále zůstává uvězněný na tomto místě. Mám v povaze pomáhat ostatním, ráda poslouchám lidi a jejich životní příběhy, ráda někomu poradím a upřímně, Niallovi chci pomoci, protože jedině tak opustí náš dům. Doufám.

-----------------------------------------------------
Netuším na, co se ptát. :D Takže dnes bez otázek. Snad se najde někdo, kdo i tak něco napíše. :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Luss Luss | Web | 29. listopadu 2014 v 14:18 | Reagovat

Hazza je upír!!:D že jo? :DD

Není slabší, je to dělo :P
Miluju to!! A chci další - vážně, rychle.  :D
Scéna s její mamkou mě pobavila, jakobych viděla tu svoji :D
A Nialla je mi úplně líto:( ale zase představa, že bych s ním mohla mluvit jen já je zajímavá :3:3

2 kaja kaja | Web | 29. listopadu 2014 v 20:12 | Reagovat

Nie je to slabší diel vôbec!! Mno nvm ale tiež si začínam myslieť že je Harry upír,keď reagoval na jej šeptanie to ako keby počul jej myšlienky alebo tak :D Hrozne ma pobavila scéna keď sedeli v aute a Harry sa jej spýtal či má svoje dni,heh trapas :DD Toho Nialla mi je skutočne ľúto ale už chcem vedieť prečo zomrel,takže už sa mooc teším na ďalšiu kapitolu :)

3 Luss Luss | Web | 8. prosince 2014 v 1:16 | Reagovat

Zdravím:)
Jen jsem ti chtěla říct, že na mém blogu najdeš nový díl:))
PS.těším se až se tady objevíš a přidáš nový díl:D vážně!:D nemůžu se dočkaat!:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama