Black Hills: Lost Ghost | Library | part 6. 1/1

9. listopadu 2014 v 13:01 | Dem. |  |Black Hills: Lost Ghost.|
Ahoj a ano, konečně se zase na chvíli ozývám. :) Jsem ráda za vaše komentáře alias odpovědi na otázky. Je zajímavé číst, co si myslíte, že se asi stane apod. (:D). Doufám, že se vám bude díl líbit a že se dočkám dalších zajímavých komentářů. Tato kapitola může něco málo poodhalit - to asi bude záležet na vaší vnímavosti a fantazii, ale krotím se, abych vám toho neřekla příliž mnoho, takže se ve finále možná nic nedozvíte a budete zmatení. :) :D
Knihovna

Charlotte vypráví:
Do mého pokoje sotva procházelo světlo, zatímco celý dům byl na nohou a já očividně měla být též. Probudily mě hlasy mužů, kteří na sebe něco pokřikovali a bouchání o zeď jakoby někdo přitloukával hřebíky. Byla mi po probuzení zima a tak jsem se zachumlala více do deky a přetočila se na druhý bok.
Rámus neustával, naopak byl snad mnohem větší a intenzivnější.
"Snídaně."
"Mami, je brzy," odvětila jsem, aniž bych se na ní podívala.
"Brzy? Je deset hodin," hlasitě se zasmála. Slyšela jsem její kroky, jak se ke mně blíží.
"Proč dělají takový hluk? A jak to, že je tolik? Je tady skoro tma," otevřela jsem oči. Měla na sobě tepláky a otcovo tmavě modré triko. Má matka byla vždy taková dámička z předměstí, takže takový pohled na ní mě udivil ještě více než to kolik je.
"Nedívej se tak. Pracuji," pousmála se a položila vedle mě na postel tác se snídaní.
"Rukama? Vážně?"
"Kdy jsi usnula? Máš kruhy pod očima," prohlédla si mě starostlivě. Přeci o nic nejde.
"Usnula jsem hned. Zdál se mi jen divný sen," opatrně jsem se posadila, abych nepřevrhla šálek s kávou.
"Jaký sen?"
"Tak různě. Znáš to," pokrčila jsem rameny. Neměla jsem jí nic takového říkat. Možná to byl přeci jen sen, ale připadal mi skutečný.
"Fajn. Nasnídej se, připrav se a pak nám půjdeš pomoct," s těmi slovy odešla z mého pokoje.
"Nialle?" Musela jsem to vyzkoušet.
"Hodný duchu?" Rozhlížela jsem se po pokoji, ale neviděla jsem ho.
"Jsem blbá. Jistě, že to byl jen sen," natáhla jsem se po šálku kávy, když v tom se okolo mě prohnala jakási studená vlna.
"Už jsem tady," vybalil udýchaně.
"Snažil jsem se jak nejrychleji to šlo, ale lidi se mi pletli pod nohy a mě je nepříjemné někým procházet." Posadil se na mojí postel. Tupě jsem na něj zírala celá nehybná.
"Takže to byla přeci jen pravda," prohlížela jsem si ho. Tentokrát bylo více světla a já viděla každý jeho blonďatý vlas, každou pihu a jeho krásné modré oči.
"Doufala jsi, že to byl sen?"
"Tak nějak," pokrčila jsem rameny a upila ze své kávy.
"Nechápej mě špatně, ale jsi duch a já tě vidím, slyším tě a šeptala jsem, když jsem říkala tvé jméno. Jak jsi mě slyšel?"
"Prostě jsem to slyšel. Od té doby co jsem tady, tak mi nikdo neřekl jménem," pousmál se. Jeho úsměv vypadá o mnohem lépe za světla. Zavrtěla jsem nenápadně hlavou.
"Co?" Zasmál se a tentokrát do toho zapojil i své bílé zuby.
"Jen... " přemýšlela jsem, jestli to říct nahlas.
"Jen, co?"
"Jak mohl člověk jako ty zemřít? Byl jsi moc hezký na smrt," řekla jsem to. Nešlo si nevšimnout, jak se zarazil. Beze slova se na mě díval s povytaženým obočím a nepatrným úsměvem na tváři.
"Myslíš si, že jsem hezkej?" otázal se najednou.
"Ano, ale dost s tím!" Raději jsem se znovu napila.
"Je zajímavé, že mě vidíš. Přemýšlel jsem nad tím, proč zrovna ty a dokonce jsem šel i do knihovny, ale žádnou knížku o duších nebo tak jsem nenašel." Díky bohu, že změnil téma.
"Ty jsi byl venku?" vyhrkla jsem šokovaně.
"Ne," překvapeně se na mě podíval.
"Tady v domě je knihovna. V jižním křídle. Harris vás tam nevzal," vysvětlil.
"Aha, už jsem myslela, že můžeš jít ven. A ty můžeš číst?" zajímala jsem se.
"Když to umím tak můžu," absolutně mi nerozuměl. Ty jeho zmatené a překvapené pohledy jsou velmi vtipné, ale nemusel by při tom být tak pěkný.
"Myslela jsem, že můžeš držet knihu."
"V noci jsem seděl na tvé posteli a ano, můžu držet i knihu. Otevřu i dveře, ale když jsem líný, tak jimi jen projdu. Kromě lidí se můžu dotknout všeho," odpověděl.
"Proč lidí ne?" Na chvíli obrátil oči v sloup a pak je zavřel. To jsem až tak moc zvědavá? Pardon, že nemám s duchy lepší a větší zkušenosti.
"Fakt nevím, proč lidí ne. Znáš to z filmů a knížek ne? Duchové pohybují věcmi a lidé buď ducha cítí nebo ho vidí," řekl, ale já nic takového neznám. Nedívám se na horory a už vůbec nečtu knihy o duchách. Rozhodně, ale začnu.
"Takže v knihovně nic není? Má tohle město knihovnu? Tam by mohlo něco být. Půjčila bych si nějaké knihy a společně bychom se podívali, jestli tam někde bude vysvětlení, proč jsi zde zůstal nebo já nevím, proč tě vidím a já nevím, co dál bys rád věděl." Překvapeně se na mě podíval. Prosím, ať už to nedělá.
"Ty bys to kvůli mně udělala? Já bych se opravdu rád dozvěděl více o mém druhu." Začala jsem se smát, jak to řekl, jak to nazval a jak při tom vypadal. I on sám se začal smát hned po mě.
"Ale teď budu muset pomáhat stěhovat nebo vybalovat, ale zkusím se nějak dostat ven. Kde je ta knihovna?"
"Jedna je ve škole, ale tam se nedostaneš a druhá je na náměstí. Nepřehlédneš jí, protože je velká, jediná tmavá budova a ten nápis "knihovna" by ti nafackoval kdyby mohl." Opravdu? To už mě znovu rozesmál? Snažila jsem se zachovat klid.
"Nějak rychle ses otrkal, nemyslíš?"
"Promiň. Stejně to není moje hláška, ale řekl to jednoho dne Harry Jane, protože se tam měli sejít a já byl u toho." Kdo je Jane? Chtěla jsem se zeptat nahlas, ale nechtěla jsem být příliš zvědavá. Beztak vím, kdo je Jane. Na sto procent Harryho přítelkyně. Znovu myslím na něj? Viděla jsem ho jednou v životě na patnáct minut.
"On jí to řekl, protože se vymlouvala, že neví kde to je, ale jen tam s ním nechtěla jít a když pak už vybouchl, tak tohle řekl a tak nějak se něco v tom smyslu používá dodnes. Tedy… nevím, jestli to Harry ještě používá, ale když jsem žil, tak jsme to říkávali a…"
"Dost!" přerušila jsem ho zostra.
"Nepotřebuji vědět všechno," nemůžu uvěřit, že jsem křičela. A proč vlastně? Protože o něm mluvil? Jsem hloupá. Byl to jeho kamarád, tak je samozřejmé, že se o něm bude chtít bavit.
"Dobře, tak já půjdu, abys mohla pomáhat." Zvedl se z mé postele s ne moc šťastným výrazem na tváři a odešel. To jsem ho naštvala? Nebo urazila?

***

Dvě hodiny pomáhání uběhly raz dva. Když mi někdo nosil do pokoje nábytek, tak já jsem byla s mámou v kuchyni a pomáhala jí vybalovat. Musela jsem umýt okna v obýváku, aby tam ona mohla dát záclony. Celou dobu jsem se těšila, až si budu zařizovat svůj pokoj. V hlavě jsem měla několik nápadů, kam co přijde.

Oběd jsme si nechali přivést z nějaké místní restaurace. Když jsem v jednu hodinu dojedla svůj těstovinový salát, zeptala jsem se rodičů, jestli budu moct jít ven. Přišlo mi to neslušné se ptát, protože jsem viděla kolik je tady práce, ale máma mi to dovolila. Dívala se na mě tím svým pohledem, který říkal, že ví, že mám něco za lubem. Možná proto mi to dovolila, ale zajímalo by mě, co si myslela, že jdu ven dělat. Otec trval na tom, že musím zůstat, takže jsem nakonec řekla, že chci do knihovny. Poté už mi to dovolil i on. Jemu hrozně záleží na vzdělávání a díky němu jsem začala číst knihy, protože jsem od něj na Vánoce a narozeniny dostávala skoro jen knihy. Vždy alespoň jednu. Jsem za to ráda, protože mám tak velkou sbírku Charlese Dickensena, Oscara Wilda, Victora Huga, Shakespeara a dalších velkých jmen v literárním světě.

Hned, co mi to tedy dovolil, utíkala jsem se do svého pokoje převléct. Můj nábytek ze starého pokoje byl postaven všude možně. Říkalo mi to, že zde budu mít velkou a hlavně těžkou práci, ale otec mi určitě pomůže dát nábytek na své místo. Otevřela jsem jeden z šesti velkých kufrů, ve kterém je oblečení, abych se převlékla. Nemohla jsem vyjít do města v špinavých teplákách. Oblékla jsem si na sebe první černé džíny, které mi přišly pod ruku. Nechala jsem si na sobě bílé triko, které obepínalo můj štíhlý pas a s pohledem z okna jsem se rozhodla vzít si pouze vínovou mikinu s kapucí na zip. Nechtěla jsem se zdržovat s líčením, takže jsem se pouze nastříkala voňavkou. Do obyčejné, černé, hadrové kabelky, která je doplněna o všemožné placky, jsem si dala peněženku, mobil, zrcátko a tu samou voňavku, kterou jsem se navoněla.

Cesta do knihovny byla dlouhá. Neztratila jsem se, protože všude byly ukazatele a já mám skvělou orientaci, ale těch čtyřicet pět minut, než jsem konečně dorazila na místo, těch bylo hodně. Mým oblíbeným, ošoupaným converskám už dohasíná svíčka.

"Budete se muset registrovat. Vypůjčení je zdarma, ale pokud překročíte počet pěti knih, tak budete muset zaplatit poplatek." Starší žena s brýlemi na nose mi podala nějaký papír.
"Vyplňte to." Podala mi i propisku. Vše jsem si od ní vzala, ustoupila jsem o pár kroků dál, kde jsem si papír položila na recepci a začala jsem ho vyplňovat. Byly to normální otázky. Jméno, datum narození, místo trvalého bydliště. Místo trvalého bydliště?
"Omlouvám se, já vím pouze číslo domu, ale neznám ulici." Vrátila jsem se zpátky k té paní. Nezaujatě se na mě podívala a znuděně si povzdechla.
"Jaké je číslo domu? Já zjistím ulici." Mohla by se snažit být více ochotná nebo alespoň chápavá. Jsem tu nová a moc toho tady neznám. Ani nevím, jak se jmenuje tahle ulice.
"Je to Forest Street, dům číslo jedenáct." Ten hlas jsem okamžitě poznala. Avšak neotočila jsem se, protože ta knihovnice nebo, co je její práce, se na mě zvláštně podívala. Vypadalo to, že polkla opravdu velké sousto. Rukou naznačila, ať jí podám ten papír. Udělala jsem tak. Vyplnila kolonku s ulicí a aniž by něco řekla, otočila se k počítači a mé údaje začala přepisovat.
"Teď už víš, kde bydlíš," široce se usmál a opřel se lokty o recepci.
"Jo," nic víc jsem říct nemohla. Ani mě nic jiného nenapadlo. Odvrátil ode mě pohled k té "milé" paní. Nevěnovala mu pozornost, až po pár dlouhých sekundách a ticha promluvila.
"Copak Harry?" zeptala se a koutkem oka se na něj podívala.
"Už máte toho Zolu?"
"Ještě ho nevrátili," odpověděla a já automaticky reagovala. Bez přemýšlení.
"Emila Zolu? Co od něj sháníš? Možná to mám doma." Podíval se na mě. Chvíli na mě jen zíral a já si připadala jako pitomec. Nečekaně se usmál.
"Zabiják. To sháním už dva měsíce." Druhá část věty nepatřila mě a rozhodně ne v takovém podání. Skoro až káravě se podíval na tu paní, která pod tónem jeho hlasu musela zapomenout, jak se jmenuje.
"Není to má vina mladý muži, ale tady slečna Charlotte Tomlinson jí možná má." Ta baba jedna. Nesnáším své jméno a ještě více nesnáším své příjmení. Dokonce i on se zasmál. Směje se tomu, jak se jmenuji.
"Máš jí?" zeptal se. Přestal se opírat o recepční stůl a jen se na mě díval. Znervózňoval mě.
"No tak, všichni se nějak jmenujeme," pousmál se. "Věděl jsem, že jsi Charlotte, protože ses mi představila jako Lola. Například já jsem Harold Styles. Harold je příšerný, ale jsem tím pádem Harry a Harry Styles už zní dobře," pronikavě se mi díval do očí. Přerušila jsem náš oční kontakt, když mě ta paní upozornila na to, že už mám svojí členskou kartičku hotovou. Vzala jsem si jí od ní s poděkováním a znovu se střetla s jeho očima.
"Jo, tu knihu doma mám," odpověděla jsem k jeho pohledu. Je neodbytný.
"Super," pousmál se. "Kdy tam zajdeme?"
"Co?"
"Kdy mi půjčíš tu knihu? Na co jiného myslíš Charlotte?" Poslal mi drzí úšklebek.
"Na nic. Na co bych měla myslet?"
"Já nevím, na co myslíš," pokrčil rameny. "Až tady skončíš, tak tě můžu odvést. Na tu knihu opravdu čekám už dlouho."
"Mám dvě otázky…"
"Dobře," chytl mě za ruku a pomalu mě někam táhl. Nerozuměla jsem tomu. Doufám, že to není kanibal, protože když můžu mít doma ducha, tak on může být kanibal, ne?
"Co to bylo?" nechápavě jsem se zeptala, když konečně zastavil mezi dvěma regály.
"Nechtěl jsem, aby slyšela na co se budeš ptát. Je to drbna a navíc trochu zapáchá." Nezdálo se mi, že by zapáchala, ale bylo vtipné, jak se tvářil, když to říkal. Rozhodla jsem se to dál nerozebírat.
"Jak to, že kluk jako ty čte knihy a chodí do knihovny?" otázala jsem se. Překvapeně se na mě podíval.
"Co je na tom divného? A jak si myslela kluk jako já?"
"Nevypadáš na to," pokrčila jsem rameny a snažila se vyhnout očnímu kontaktu. Nevím proč, ale jeho oči v sobě něco měly. Nedokážu to popsat, ale mé podvědomí mi říkalo, ať se mu nedívám do očí.
"Jen rád čtu a nechodím sem zase tak často," odpověděl, ale přišlo mi neslušné nedívat se mu do očí, když na mě mluví, a tak jsem se prostě podívala.
"Vezmu si jen nějaké knihy a můžeme jít. Můžeš mi říct, kde najdu něco o duchách?"
"Duchové? Tohle ty čteš?"
"Tak můžeš mi říct, kde to je?" Nemínila jsem to komentovat a odpovídat mu. Není to jeho věc.
"Podle toho, co hledáš. Jestli chceš příběh, kde je duch, tak ti neporadím, ale různé almanachy a takové věci jsou dva regály za námi," nezaujatě pokrčil rameny.
"Děkuji," vydala jsem se tím směrem. Nevěděla jsem, co hledám. Budu muset do knih nakouknout, abych se rozhodla, které vezmu. Nemůžu odnést všechny pod touto sekcí. Byla bych za blázna.
"Proč tohle téma?" zeptal se asi tak po třech minutách ticha, co jen stál vedle mě a občas se do knih také podíval.
"Zajímá mě to," odpověděla jsem.
"No… já… půjdu se po něčem podívat. Sejdeme se u recepce?"
"Dobře," okamžitě jsem přitakala. Byla jsem tak nějak ráda, že odešel. Odpadla ze mě nervozita a ten zvláštní pocit, který si nedovedu vysvětlit. Když odešel, odešel s ním zároveň i těžký pocit na mé hrudi. Nedokáži to přesně definovat, ale cítila jsem, že mě opouští něco nebezpečného a nepříjemného. Na chvíli jsem odložila knížky a začala zhluboka dýchat.
"Jsem jen nervózní. On není nebezpečný," uklidňovala jsem sama sebe, ale v hloubi duše jsem něco věděla. Něco, co nedokážu slovně vyjádřit.

Harry vypráví:
"Margaret?" Dělala, že mě nevidí.
"Omlouvám se za to, co se stalo minulý týden, jasný?" Na toto už reagovala. Sundala si brýle.
"Proč jsi přišel?"
"Pro tu knížku," odpověděl jsem nechápavě.
"Proč jsi přišel teď, když tvoje kamaráda je tam někde," máchla rukou ve vzduchu.
"Proto jsem tady," nadechl jsem se. "Ona chce knihy o duchách!"
"Harry," zasmála se. "Je 21. století a lidé se o tyhle věci zajímají," lhostejně pokrčila rameny.
"Zeptala se mě, jestli jsem kanibal," teď už dle jejího výrazu byla ochotná se se mnou bavit.
"A ano, nemůžu jí číst myšlenky, nemůžu jí ovládat prostě nic. Snažil jsem se o to tady přímo před tebou, ale byla jen nervózní," šeptal jsem.
"Přišla. Je to tady," Margaret se podívala směrem, kde si Charlotte vybírala knihy.

---------------------------------------------------
Pokud si někdo všiml, tak ne, nezapomněla jsem. Rozhodla jsem se, že Niallovu řeč nebudu psát vždy kurzívou, protože mě to akorát zdržuje. :D Pokud bude mluvit s někým kdo ho vidí, tak v textu nebudu dělat rozdíly. :) Vím, je to nepodstatné. :D

1. Měla by se Lola od Harryho držet dál?
2. Kdo je Margaret?
3. Kdo je Lola?
4. Kdo je Harry?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Luss Luss | Web | 9. listopadu 2014 v 18:40 | Reagovat

1. teď už jo!:D Nebo možná ne.. já nevím... třeba není nebezpečný :D
2. Těžko říct:D čarodějnice:D já nevííím :D
3. Ona bude vyvolená!:D nevím k čemu nebo proč, ale prostě jo:D
4. Teď už jsem úplně v háji!:D řekla bych že upír :D ale to si nemyslím, že by to bylo tak jednoduché :D jsem zmatená.:D
-je to epická povídka!:D fakt nechápu, jak to děláš, že je vždycky všechno od tebe tak originální a prostě ááá... Love it!:)

-k mojí povídce... vím, že to je rychlé, ale upozorňovala jsem na to, že tam budou nějaké časové nepřesnosti:D protože to bych prostě nebyla já.. dokonce se divím, že to fakt dopisuju, ale tak snad, jak se prokoušu přes tohle, tak to bude lepší..:)
jsem ráda, že se ti to líbí, a že si vůbec najdeš čas na to tu kravinu číst:)

2 kaja kaja | Web | 10. listopadu 2014 v 15:52 | Reagovat

1.Mno ja si myslím že áno,nvm prečo ale príde mi trochu zvláštny ale asi nie je nebezpečný,proste nvm :)
2.tak toto akože vôbec nvm,nechápem ako sa tam z ničoho nič objavila,možno tiež nejaký ďalší duch,ktorého naopak vidí len Harry :)
3.Lola no asi fakt nejaká vyvolená,určite nebude len také obyčajné dievča kedže vidí duchov :)
4.Mno a Harry,že by upír kedže dokáže čítať myšlienky,teda okrem myšlienok Loly ale to zrejme nadväzuje na otázku č.3,čiže to že Lola je nejaká vyvolená alebo nadprirodzená bytosť :D
Už čakám na ďalšiu kapitolu,túto poviedku mám fakt rada :)

3 Nikuška Nikuška | 10. listopadu 2014 v 20:43 | Reagovat

Omg, miluju to !:D
1)nein, Harry bude fajn :D
2)já myslela, že to je ta knihovnice, ale asi jsem to špatně pochopila :D takže polud to neni knihovnice, tak nevim totálně vůbec nic :D
3)Lola bude jediný člověk, který umí komunikovat s duchy
4)Harris bude upír :D

Měla bych psát otázky na fyziku, ale jako toto je lepší :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama